Jano, AMEEERIKA

Jano – AMERIKA!!!

(kde?   Brno,  kdy?  rok 1976)

Mrazivou zimní nocí se rozléhá naléhavé volání:

"Jano! AMEEEERIKA!!!"

Vyskočím z postele a vykouknu z okna ve druhém poschodí. Venku vidím tátu – v bačkorách, letí sněhem prázdnou ulici, přes pyžamo jen narychlo přehozený tenký kabátek. Z plna hrdla křičí do tmy.   "AMERIKA!!!"

Bylo to jako z nějakého snu nebo filmu. Snad se proboha nezbláznil. Ale tohle byla skutečnost – a něco se očividně dělo.

Tehdy jsem chtěla strávit noc u přítele (později manžela), jehož byt byl doslova dvě minuty chůze od našeho domu, hned za rohem. Jenže otcovo volání znělo tak naléhavě, že jsem bez přemýšlení na sebe hodila kabát a vyběhla z domu a utíkala za ním. On už se loudal zpátky domů, pomalu, tiše, bačkory zanechávaly stopy na čerstvé sněhové pokrývce, kabát rozepnutý.

Bylo mi jasné, že se stalo něco důležitého – a že to má nejspíš něco společného s Amerikou.

Ale co to mohlo být?

Snad nezačala válka?
Nevybuchl supervulkán v Yellowstone?
Nebo – proboha – že by tam zase zavraždili prezidenta?
Anebo… snad nějaký známý znovu neemigroval?

Jenže i když se mi hlavou honily tyhle divoké scénáře, bylo mi jasné jedno:
Kromě války by asi žádná z těch věcí nevysvětlovala, proč můj otec v bačkorách běhá uprostřed noci sněhem a křičí na celé Brno "AMERIKA!"

Doběhnu domů. V kuchyni visí sluchátko z telefonního přístroje, kabel se houpe ve vzduchu. Máti mě sotva zahlédne a suše pronese:  "Volá ti ten váš kamarád ze Států. Říkal, že počká na drátě, než tě otec přivede domů."

Aha. Už tomu začínám rozumět.

Ale v hlavě mi běží dál: Co, proboha, může být tak naléhavé, že mi Pat volá uprostřed noci? Věděl přece moc dobře, že je u nás hluboká noc – byl tu nesčetněkrát, pracovně i na dovolené. Trávil s námi prázdniny, znal naše zvyky, znal naši zimu. A přesto klidně platí drahé mezinárodní minuty – a ještě k tomu čeká na lince?

Tohle nebude jen tak, žádná přátelská konverzace přes oceán. Něco se děje. Něco vážného ? 

Udýchaná popadnu sluchátko, ještě zmrzlá z běhu ledovou nocí, hlas se mi třese:

"Hi Pat, are you there? Uf, uf… what's happening? Are you ok ?" ahoj, uf, jseš tam ? co je? Co se stalo ? Jsi v pořádku? Ah ah ah

Na druhém konci linky se ozve jeho klidný, trochu váhavý hlas  (Pat se narodil na jihu , ve státě Mississippi, ležérní jižanská nátura) 
"Relax, no big deal… just, hm… something I thought you should know. Quite mindblowing."  "Klid, nic hrozného... jen něco, co bys, myslím, měla vědět. Docela síla."

Docela síla? V tu chvíli mi hlavou běží tisíc možností. Pat nikdy nevolal jen tak – a už vůbec ne s takovým tónem. V tom jeho "mindblowing" bylo cosi znepokojivého i vzrušujícího zároveň.

"Víš," pokračoval Pat do ticha, "ten poslední dopis od tebe — dnes po obědě mi dorazil. Četl jsem ho, jak popisuješ ten živý sen… že Marian, no… že je těhotná."

Zatajím dech. Ano, psala jsem mu o tom. O tom zvláštním snu, který mě přepadl nečekaně, ale zanechal ve mně otisk, jako by to byla skutečnost. Marian byla jeho nová přítelkyně. Nikdy jsme se nesetkaly. Ani jsem netušila, jak vypadá. Ale v tom snu jsem ji viděla zcela jasně – stála ve světle, ruce položené na břiše, usmívala se. A v očích měla zvláštní nový klid.

Ten sen byl tak živý, tak naléhavý, že jsem ho musela Patovi popsat. Ne proto, že bych se chtěla míchat do jeho života – ale prostě proto, že to nešlo neříct. Ani jsem vlastně netušila, jestli toužil po dalších dětech. Měl už dva syny z prvního manželství.

"A teď si představ," pokračoval Pat, "přichází Marian z práce. Rozrušená. A já na ni hned: Hele, pojď sem, to je sranda – představ si, co mi tady v dopise Jana píše…  A ona mi do toho skočí:  Musím ti něco důležitého říct.

A já: Jsi těhotná, ne?

A ona v údivu na mě zírá s pusou otevřenou "Jak to víš ?! dnes v poledne jsem si udělala test a ano, je pozitivní" 

"No právě, to je to, co mi Jana píše v tom dopise. "   

Na druhém konci linky ticho. Jen jemný šum oceánu mezi námi.
Nevím, co na to říct.

"No nic… každopádně díky za ten dopis, Jane. To je všechno."

Zmůžu se jen na:
"You're welcome… Good night."

A tak začalo moje období Mentalisty. Čas telepatických snů .