Její nejdražší šálek kávy

15/09/2025

"Kdo chce pomeranč?" ozvalo se z horní palandy v našem pokoji se čtyřmi patrovými postelemi.
(rok 1972, nacházíme se právě v Beskydech, na studentském lyžařském výcviku.)

"Já, já!" volám z jiné horní postele, vzdálené asi tři metry od hlasu. A než jsem se nadála, přistál mi pomeranč přímo do oční bulvy.
Byl hozen s elegancí ručního granátu – a zanechal mi krásnou fialovou monokl-modřinu, která se mnou zůstala ještě dlouho po návratu domů.

A právě tímhle nečekaným (a trochu bolestivým) způsobem jsem se seznámila s mojí budoucí nejlepší kamarádkou Mary. Padly jsme si do oka (doslova i obrazně) a během pár dnů nás celé okolí znalo pod přezdívkou: HURRICANE MARY JANE.

Přežily jsme spolu spoustu dobrodružství. Jedním z těch největších byl dvouměsíční pobyt na Kavkaze, kde jsme jako brigádnice pomáhaly stavět školu. Taková zkušenost opravdu prověří přátelství – dvanáct hodin denně s lopatou v ruce, minimum kalorií (vodku nepočítaje) a povinný večerní nástup komsomolců (tyv. линейка.) místo sprchy.

Po promoci jsme si naplánovaly další společnou výpravu – tentokrát do západní Evropy.
Na veletrhu v Brně jsem během studentských let pracovala jako tlumočnice angličtiny a francouzštiny. Kromě našetřených západoněmeckých marek jsme se tam seznámily s lidmi ze Západu, kteří se brzy stali našimi přáteli – a později také našimi "záchytnými body" při vysněné cestě. Plán byl jednoduchý: vlakem do Hamburku, potom stopem mezi známými a přáteli v Německu, Francii a Nizozemsku, a nakonec návrat vlakem z Norimberku přes Prahu do Brna. Listky na vlak jsme naštěstí mohly koupit za československé koruny.  Měly jsme neuvěřitelné štěstí – banka nám tehdy vydala příslib výměny valut, což znamenalo i povolení k vycestování. V tehdejší době to byl malý zázrak, skoro jako výhra v loterii.

Celá cesta byla jedno velké dobrodružství – plná náhodných setkání, improvizací a euforie z každého kousku svobody za železnou oponou.

Ale v této historce bych se chtěla zaměřit na něco úplně jiného: na kulinářskou stránku celé cesty.

Konečně výjezd. Začátek října 1978.
Nic nešlo podle plánu. A přesto – konečně Paříž.

Mary měla slabost pro dobrý šálek kávy. Byla ochotná mu obětovat hodně. Jsme v Paříži. Na Champs-Élysées, Musim mit kavu, prohlásila a sebevědomě si sedla do jedné z těch kaváren, kde číšník nosí motýlka a usmívá se, i když ví, že právě servíruje nejdražší espresso ve čtvrti. Venkovní sezení al fresco, v ruce luxusní porcelánový šálek výborné, horké kávy..
To byl pro ni naprostý vrchol celé naší cesty.

Později mi často připomínala, jak velkorysá k sobě tehdy byla – protože ten luxus opravdu něco stál. Propočítáno asi 50 x dražší než oběd v naší menze (ten byl tehdy za 2,80 korun.)

Než jsme se nadály, seděly jsme v rychlíku Norimberk–Plzeň–Praha.
Naše dobrodružství skončilo – nebo jsme si to alespoň myslely.
Paříž byla opět v nedohlednu a zbyla jen sladká vzpomínka… a u Mary chuť na kávu.

Vlak na pár minut zastavil v Plzni.
Mary od té pařížské kávy neměla ani jeden šálek, a tak se už nemohla dočkat. Československé koruny jsme ještě nějaké měly, takže bylo jasné: Mary si musí skočit na turka.

Rozhlédla se, zahlédla stánek s občerstvením – a byla pryč.
Já, zkušenější cestovatelka, ji ještě volám za patami:   "A co mám dělat, kdyby se vlak rozjel a ty tu nebyla?"

Mary už zvenčí odbíhá, ale otočí se a volá s naprostou samozřejmostí:  "Tak bys ho přece zastavila, ne?"

"Jo, provedu"

Než jsem se nadála, vlak se rozjel. Mary nikde.
V dálce jsem ji zahlédla, jak sprintuje přes plzeňské nádraží s kelímkem kávy v ruce a očima vytřeštěnýma hrůzou.

Rozhodla jsem se – vědomě jsem zatáhla za záchrannou brzdu. (nejenom, že to tak chtěla, ale představa, že se v Praze u přestupu na vlak do Brna budu tahat ještě s jejím baťohem…)

Vlak již mimo nádraží prudce zastavil.  Lidé sebou trhli, ozývaly se zmatené hlasy, zvuky kroků a pískání.
Vyklonila jsem se z okna a co nejhlasitěji zvolala:   "To jsem byla já! Já jsem zatáhla za brzdu!"

Měla jsem totiž zkušenost z dětství:  Byla jsem poučena.
Moje máti jednou omylem zastavila rychlík z Brna do Prahy, když jsme spíchali na letitě. Na záchodě spletla záchrannou brzdu se splachovadlem. Nevěděla, co se stalo, a ještě si šla stěžovat průvodčímu, že "to splachování nějak divně trhá a ještě k tomu je rezavé a má z toho modřinu!   a kdy konečně rychlík pojede, abychom nezmeškali odlet do Kabulu. "
Když se zjistilo, že to byla ona, musela zaplatit pokutu – vlak měl tehdy třicet minut zpoždění.

Proto jsem chtěla, aby bylo co nejdříve jasné, kdo brzdu zatáhl, a vlak mohl rychle zase vyjet. Museli jsme v Praze stihnout spoj na Brno.
Mary mezitím naskočila do vlaku, s kávou z poloviny rozlitou – a sotva popadla dech, už se řešila pokuta.

Všichni byli přesvědčeni, že zaplatí ten, kdo za brzdu zatáhl.
Ohradila jsem se: "Bylo to na výslovný příkaz kamarádky, takže by měla zaplatit ona."

Nakonec ji to stálo dvakrát tolik, než stála její slavná káva na Champs‑Élysées – pokutu 250 korun za zdržení mezinárodního rychlíku.

A vlak se konečně znovu rozjel. 

A tak se stalo, že její nejdražší káva nebyla v porcelánovém šálku na hlavní pařížské avenue, ale turek v papírovém kelímku z ušmudlaného plzeňského nádražního stánku.