Její (nejdražší) šálek kávy

15/09/2025

"Kdo chce pomeranč?" ozvalo se z horní palandy v našem pokoji se čtyřmi patrovými postelemi.
(rok 1972, nacházíme se právě v Beskydech, na studentském lyžařském výcviku.)

"Já, já!" volám z jiné horní postele, vzdálené asi tři metry od hlasu. A než jsem se nadála, přistál mi pomeranč přímo do oční bulvy.
Byl hozen s elegancí ručního granátu – a zanechal mi krásnou fialovou monokl-modřinu, která se mnou zůstala ještě dlouho po návratu domů.

A právě tímhle nečekaným (a trochu bolestivým) způsobem jsem se seznámila s mojí budoucí nejlepší kamarádkou Mary. Padly jsme si do oka (doslova i obrazně) a během pár dnů nás celé okolí znalo pod přezdívkou: HURRICANE MARY JANE.

Přežily jsme spolu spoustu dobrodružství.
Jedním z těch největších byl dvouměsíční pobyt na Kavkaze v roce 1974 — v rámci povinné praxe ke studiu počítačů jsme tam jako brigádnice pomáhaly stavět školu.  (Stavaři mezitím nejspíš někde ve sklepě na Sibiři kutili sálové počítače.)

Taková zkušenost opravdu prověří přátelství:  dvanáct hodin denně s lopatou v ruce, minimum kalorií (vodku nepočítaje) a místo sprchy povinný večerní nástup komsomolců — tzv. linejka (линейка).

Po promoci jsme si naplánovaly další společnou výpravu – tentokrát do západní Evropy. 

Na veletrhu v Brně jsem během studentských let pracovala jako tlumočnice angličtiny a francouzštiny. Kromě našetřených západoněmeckých marek jsme se tam seznámily s kolegy ze Západu, kteří se brzy stali našimi přáteli – a později také našimi "záchytnými body" při vysněné cestě. 

Plán byl jednoduchý: vlakem do Hamburku, potom stopem mezi známými a přáteli v Západním Německu, Nizozemí a Francii. Domů na konci vlakem z Norimberku přes Prahu do Brna. Listky na vlak jsme naštěstí mohly koupit za československé koruny.  Měly jsme neuvěřitelné štěstí – banka nám tehdy vydala příslib výměny valut, což znamenalo i povolení k vycestování. V tehdejší době to byl malý zázrak, skoro jako výhra v loterii.

Celá cesta byla jedno velké dobrodružství – plná náhodných setkání, improvizací a euforie z každého kousku svobody za železnou oponou.

Ale v této historce bych se chtěla zaměřit na něco úplně jiného: na kulinářskou stránku celé cesty.

Cesta začíná  23.9.1978 na brněnském nádraží. 

Nic nešlo podle plánu. A přesto – po týdnu  konečně Paříž.

Mary měla slabost pro dobrý šálek kávy. Byla ochotná mu obětovat hodně.   

"Musím mít kávu," prohlásila a sebevědomě usedla do jedné z těch kaváren na Champs‑Élysées, kde číšník nosí motýlka a usmívá se, i když ví, že právě servíruje nejdražší espresso v centru Paříže.

Venkovní sezení al fresco, v ruce luxusní porcelánový šálek s výbornou, horkou kávou — a necháme svět, ať si kolem nás klidně chodí dál.  Kávu jsme dopily pomalu. Ne proto, že byla drahá, ale protože jsme si právě užívaly tu roli. Už žádné mapy, žádné batohy. Jen my a Paříž, co nás tiše sledovala a my ji.

To byl pro Mary naprostý vrchol celé naší cesty.

Později mi často připomínala, jak velkorysá k sobě tehdy byla – protože ten luxus opravdu něco stál. Propočítáno asi 15 x dražší než oběd v naší menze (ten byl tehdy za 2,80 korun.)

13.10.1978    Než jsme se nadály, seděly jsme v rychlíku  Norimberk–Plzeň–Praha.
Naše dobrodružství skončilo – nebo jsme si to alespoň myslely.  Paříž byla opět v nedohlednu a zbyla jen sladká vzpomínka… a u Mary chuť na kávu.

Vlak na pár minut zastavil v Plzni.
Mary od té pařížské kávy neměla ani jeden šálek dobré kávy, a tak se už nemohla dočkat. Československé koruny jsme ještě nějaké měly, takže bylo jasné: Mary si musí skočit na turka.

Rozhlédla se, zahlédla stánek s občerstvením – a byla pryč. Já, zkušenější cestovatelka, ji ještě volám za patami:   "A co mám dělat, kdyby se vlak rozjel a ty tu nebyla? mám zatáhnout za záchranou brzdu ? "

Mary už venku, otočí se a volá s naprostou samozřejmostí:  "To je jasný, ano, zatáhneš  za brzdu, ne?"

"Jo, provedu"

Než jsem se nadála, vlak se rozjel. Dívám se, Mary nikde. Vykouknu z okna, tam jí zahlídnu, na peróně, kelímek s kávou v ruce , jak rozpačitě kouká na rozjíždějící se vlak.  

Rychle jsem jednala, zatáhla za záchrannou brzdu. (nejenom, že to tak chtěla, ale představa, že se v Praze u přestupu na vlak do Brna budu tahat ještě s jejím baťohem…)  Vlak již mimo nádraží,  prudce zastavil.  Lidé sebou trhli, ozývaly se zmatené hlasy, zvuky kroků a pískání.  

Vyklonila jsem se z okna, mávám a co nejhlasitěji volám:  "To jsem byla já ! To já jsem zatáhla za záchranou brzdu ! "

Měla jsem totiž zkušenost z dětství:  Byla jsem poučena.
Moje máti jednou omylem zastavila rychlík z Brna do Prahy, zrovna když jsme spěchali na letiště v Praze. Na záchodě si spletla záchrannou brzdu se splachovadlem. Nevěděla, co se stalo, a ještě si šla stěžovat průvodčímu, že "to splachování nějak divně trhá a ještě k tomu je rezavé a má z toho na ruce  modřinu!  a kdy konečně rychlík pojede, abychom nezmeškali odlet do Kabulu."

 (Vlak se totiž smí dát znovu do pohybu až poté, co průvodčí zjistí, kdo za záchrannou brzdu zatáhl a proč.) Když se po chvíli ukázalo, že to byla právě moje matka, vlak se konečně mohl rozjet. Musela tehdy zaplatit pokutu — a vlak měl třicet minut zpoždění. 

Takže jsem věděla, že rychlé přiznání je klíčové.

Museli jsme v Praze stihnout spoj na Brno.

Mary mezitím přiběhla, naskočila do vlaku s kávou z poloviny rozlitou – a sotva popadla dech.

Jenže okamžitě se na nás sesypali spolucestující s výčitkami, že za jejich případné zpoždění můžeme my – a jeden pán dokonce označil Mary za brzdu socialistického pokroku.

Vlak se znovu rozjel. Byly jsme za hvězdy. Lidé z jiných kupé i vagˇonů se na nás chodili dívat. A začala se řešit pokuta.  Všichni byli přesvědčeni, že ji má zaplatit ten, kdo zatáhl za brzdu. Ohradila jsem se:  "Bylo to na výslovný pokyn kamarádky, takže by měla platit ona."

Nakonec ji plzeňská káva stála dvakrát tolik než ta na Champs‑Élysées – dostala totiž pokutu 80 korun za zdržení mezinárodního rychlíku o devět minut.

A tak se stalo, že její nejdražší káva nebyla v porcelánovém šálku na hlavní pařížské avenue, ale turek v papírovém kelímku z ušmudlaného stánku na plzeňském nádraží.

Vysvětlivka:  * průměrný plat v této době  byl kolem 2000 korun,  inženýr po škole si vydělal 1800 korun měsíčně