Mentalista

MOTTO: "Když si vzpomeneme, že jsme všichni šílení, záhady zmizí a život bude dávat smysl."
Mark Twain (1835–1910), americký spisovatel

Jak jste si mohli všimnout z předchozích příběhů na tomto blogu, miluji záhady. I když jsem racionální a fascinují mě přírodní zákony, někdy se mi dějí věci, které moje logika nedokáže vysvětlit.

Tento příspěvek je na téma Z MÉHO OBDOBÍ MENTALISTY a přináší tři zvláštní příběhy — sny, tušení a momenty, kdy se realita nečekaně spojila s něčím, co jsem cítila dopředu. Každý z nich mě naučil něco o důvěře ve svůj vlastní vnitřní hlas a o tajemstvích, která občas prolínají náš svět s něčím… víc než obyčejným.

1. Sen o rozbitých dveřích

Po prvním telepatickém spojení (viz blog post  jano-ameeerika) jsem občas měla živý sen sen s naprosto jasným poselstvím. Po probuzení jsem si sen barvitě pamatovala a hned věděla, že s informací zjevenou ve snu bych měla něco udělat. Později se mi stávalo, že jsem měla tušení, že se něco stalo, i bez snu. Ráda se s vámi podělím o pár takových případů.

Před emigrací do Nizozemska jsem měla štěstí, že jsem měla svůj vlastní byt 1+1 v brněnských Bohunicích. Bydlela jsem tam s Petříkem, když byl ještě malý. O víkendech jsem často jezdila s rodiči na chalupu. Často jsem půjčovala byt kamarádce, která měla zahraničního přítele, který se s ní scházel, když byl pracovně v Brně.

Jednou se mi na chalupě zdálo, že po divoké noci kamarádka rozbila v bytě skleněné dveře na balkon. Když jsem přijela domů, našla jsem na stole dopis s omluvou — v balkonových dveřích zela skutečná dira, přesně jako ve snu.. I když střepy byly uklizené.. mráz mi přeběhl po zádech — sen se zcela přesně shodoval s realitou.

"Hlouposti bily ze všeho nejvíc do očí tím, že se daly jen těžko vysvětlit, budily dojem, že jde o záhady…"

 Umberto Eco  

2. Škoda a intuice

Asi nejintenzivnější případ se odehrál na začátku mého pobytu v Nizozemsku, když jsem pracovala pro IBM v Amsterodamu. Právě tam jsem potkala Paula, svého nynějšího manžela. Bydlel v Amsterodamu a já v Utrechtu.

Za svou první výplatu jsem si koupila na splátky novou Škodu 105 (o tomto autě jste již četli v blogu Jak jsem se integrovala) – tehdy nejlevnější auto na trhu. Měla jsem už dost oprav ojetin, a chtěla jsem auto, na které se mohu každé ráno spolehnout, že mě bez problémů doveze do práce.

Paul tehdy vlastnil jiné auto, které nechával doma v Amsterodamu, a tak jsme z Utrechtu do Amsterdamu do práce jezdili společně mým novým vozem.
V práci jsme každý působili v jiném oddělení, a tak jsme se během dne vídali jen málo.

Jednoho rána musel Paul něco vyřídit soukromě. Vzal si v práci volno a vypůjčil si moje auto. Dala jsem mu klíče a on odjel.
Asi po půl hodině mě přepadl zvláštní neklid — najednou jsem věděla, že se něco stalo. Nedokázala jsem se soustředit na práci. Po chvíli jsem se obrátila na kolegy a zeptala se, kam mám zavolat, protože mám silný pocit, že se Paulovi něco přihodilo.

Chtěla jsem volat na policii, a zeptat se, zda v Amsterodamu někde nebyla nehoda, ale kolegové mě odradili a i potají se mi smáli. Byla jsem jediná žena v oddělení, navíc cizinka — tak mě prostě zařadili do kategorie: "no jo, ženská, a ještě k tomu dost divná."

Po hodině jsem to nevydržela — začala jsem chodit po chodbě sem a tam, neschopná sedět u stolu.
O něco později jsem vyšla ven a chodila před budovou tam a zpátky jako zvíře v kleci.

Jak tak kráčím před budovou, najednou vidím Paula, jak přichází od tramvajové zastávky — hlavu sklopenou. Zhluboka jsem si oddychla.

Když se přiblížil, bylo vidět, že je nešťastný. Byl překvapený, co dělám venku, ale já jsem ho objala a řekla:

"Nic mi nemusíš vysvětlovat. Hlavně, že se tobě nic nestalo."

Ukázalo se, že měl vážnou autonehodu – Škodovka byla vpředu úplně zdemolovaná. Díky motoru vzadu ji ještě potom stihli opravit — jinak by byla "total loss", tedy neopravitelná a šla by přímo do šrotu.

3.  O koho se jedná ?

Jednu neděli mě opravdu vyděsil další živý sen.
Bylo to v době, kdy měl můj syn asi 18 let

Zdálo se mi, že vidím asi desetiletého chlapce, jak leží na zemi. Dýchá, ale nevnímá. Kolem spousta lidí, kteří se ho snaží oživit, a po chvíli někdo pronese:

"Je to vážné, už mu teď není pomoci."

Probudila jsem se s potem na čele a s pocitem, že jde o jasnou zprávu. V hlavě mi běželo: kdo ze známých má chlapce zhruba tohoto věku?  Všechny mé kamarádky měly holčičky, nebo děti podobného věku jako syn nebo byly bezdětné.
Na nikoho jsem nepřišla. Celý den mě provázel divný, tísnivý pocit – to musel být někdo konkrétní , ale kdo?

Pracovala jsem v mezinárodním prostředí. Můj nejbližší kolega byl Angličan, který každý víkend létal z Amsterodamu za rodinou do Anglie a vracel se v pondělí odpoledne.

To pondělí po mém snu přišel do práce velmi smutný. Ptám se ho: "Mike, stalo se něco?"

Odpověděl: "Ale jsem úplně hotový… Představ si, že klub, kde Henry, můj syn, jezdí na koni, měl o víkendu závody, a jeho kamarád spadl z koně. Do teď je v komatu. Nevím, jak to dopadne, ale všechny to úplně dorazilo."

Přeběhl mi mráz po zádech. Skoro jsem vykoktala větu:  "A jak starý je ten hoch?"  "Asi stejně jako Henry, minulý měsíc slavil deset let..." 

"Stav ducha vždy je záhadný/ ubývá slov, přibývá čárek…
/ Dušičky jsou už za dva dny/ a já pro tebe nemám dárek"

J. H. Krchovský