Turek za všechny peníze

Blížíme se k poslední pumpě na Moravě, kousek od přechodu do Rakouska. Ano, k té samé pumpě, kde jsem před Vánoci potkala naši první dámu.

Na odstavném pruhu vidím černé BMW a vedle něj zoufale mávajícího cizince středního věku tmavší pleti. Zastavujeme a couváme k jeho autu.

Mluvíte anglicky?" ptá se nešťastně.

Samozřejmě.

"Ztratil jsem peněženku. Nemám u sebe hotovost a kreditní karta je pryč. Musím jet domů, jsem z Turecka. V autě mám rodinu. Prosím, pomozte mi.

A cpe mi do ruky svůj zlatý prsten.

Odmítám zlato a navrhuji, že ho zavezeme na pumpu, která je pár kilometrů odsud, a pomůžeme mu natankovat pár litrů. Nevypadá zrovna nadšeně, ale je to jediné, co jsme ochotni udělat.

Vzpomínám si na zimu roku 1981, kdy mě v Londýně okradli. Všechno mi sebrali a nikdo mi nepůjčil ani jednu libru.

Muž mi dává vizitku s německou adresou automobilového podniku. Jmenuje se Aziz a prý je tam manažer, dovozce aut. Něco mi na tom nesedí.

Přesto ho nechame at jede za námi na pumpu. Paul mu natankuje auto a diví se, že jen za 1300 Kč. Do takového BMW by se přece mělo vejít mnohem víc.

Mezitím volám na číslo jeho firmy v Německu. Nedostupné.

Všimnu si, že auto má rumunskou registrační značku. Muž tvrdí, že je z půjčovny. V tu chvíli je mi jasné, že jsme nejspíš naletěli.

Za natankování mi začne vnucovat své "Rolex" hodinky. Přísahá na Allaha, že peníze vrátí. Dávám mu svou vizitku, ať mi pošle 60 euro.

Určitě, inšalláh," říká. "Jsem věrný muslim."

Na pumpě ještě hledám jeho firmu na internetu. Volám na jejich číslo. Nikdo pana Azize nezná.

A právě v tu chvíli slyším pípnutí telefonu.
Přišel mi e-mail od Turkish Airline s dárkem k narozeninám.

A pak máte nevěřit v Allaha.