Smích  aneb  megszentségteleníthetetlenségeskedéseitekért

*   Dnes jsem dostala opravdu dlouhý záchvat smíchu.

  Po přečtení jedné zprávy na Seznamu a příspěvků  čtenářů v diskuzi. Je to někdy lepší než stand up comedy.  Mám dobrou představivost  a celkem se jí ráda poddávám. 

** Zdroj záchvatu je uveden na konci Blogpostu

Říká se, že smích je zdravý – hezky se při něm prokrví bránice.

Ale záchvat smíchu? To už zdraví zrovna nepřispívá, zvlášť když se smějete celou cestu z Lezníku do Litomyšle a nemůžete přestat. Naštěstí jsme jeli autem, tedy v uzavřeném prostoru, které řídil můj muž, takže jsem nikoho svým hekáním nerušila. A protože jsem seděla, kromě dušení a lapání po dechu se žádné další komplikace nekonaly. Přežila jsem to.  Manžel naléhal, abych mu přeložila  > to směšné < , ale kdykoliv jsem začala překládat první větu, tak jsem znovu upadla do záchvatu.  

Celé by se to dalo pojmout jako slovní úloha pro pátou třídu:

Jak dlouho měla Jana záchvat smíchu?

Informace k vyřešení úkolu:

• Lezník je dlouhý 3 km. Jana se začala chechtat v polovině vesnice.

• Od konce Lezníku je do Litomyšle 14 km, z toho 2 km vedou dalšími vesnicemi.

• Auto jelo podle pravidel: v obci 50 km/h, mimo obec 90 km/h.

Tak počítejte! 😉

________________________________________

Vzpomínky na školní léta

První  záchvat smíchu –   megszentségteleníthetetlenségeskedéseitekért

Při psaní tohoto blogu jsem si vzpomněla na své starší záchvaty smíchu. Ten úplně první, na který si pamatuji, trval tak dlouho, dokud jsem byla v restauraci.

Byl rok 1967, mně bylo zrovna 14 let.  Právě jsme se vrátili z Afghánistánu a naši si koupili nové auto. Na první zahraniční výlet nás otec vzal do Maďarska, k Balatonu.

Už cestou mi došlo, že si v té řeči opravdu nepočtu. Dostala jsem tehdy důležitý úkol – navigovat. V ruce mapu a povely: doleva, doprava. Matka měla číst názvy vesnic, kterými projíždíme, a sledovat směrovky k dalším. Pokud nestačím dát povel, jede se rovně.

Jenže názvy obcí byly dlouhé, pro nás nevyslovitelné a navzájem si podezřele podobné. Než stačila maminka přeslabikovat jméno jedné vesnice, už jsme byli v jiné. A někdy možná zase v té první. Posuďte sami: 

Dnes, jako zkušená navigátorka na rally, vidím, že moje začátky nebyly zrovna slavné. S matkou jsme tehdy vytvořily navigační systém tak neprůhledný, až byl téměř surreální. V autě vládla pozitivně hysterická nálada. Naštěstí nikdo nereptal, ani když jsme některé vesnice projížděli víckrát, než by bylo zdrávo.

Cestou domů jsme se ještě v Maďarsku zastavili v jedné restauraci na oběd. A právě tam u mě ta podvědomá surealita celé situace vyvrcholila.

Číšník nám přinesl jídelní lístek a rodiče si ho začali "číst" – soustředěně, vážně, jako by přesně věděli, o čem je řeč. Listovali, přikyvovali, občas si něco ukázali prstem.

To už se nedalo vydržet. Prostě jsem vybuchla. Záchvat smíchu se nedal zastavit.

V podstatě nebylo možné ničemu rozumět. Jak asi víte, maďarština s jinými jazyky nemá téměř nic společného. Jsou tam slova jako viszontlátásra nebo nejdelší slovo, které znám: megszentségteleníthetetlenségeskedéseitekért. (Ne že bych znala někoho, kdo by to uměl vyslovit.)

Všechna slova, která byste v jiných jazycích snadno uhodli – matka, otec, dům, mléko – mají v maďarštině úplně jiný výraz. Rodiče kromě číslic nerozuměli ničemu, přesto se tvářili, že si pečlivě vybírají pokrm.

Můj první záchvat smíchu se nedal utišit. Smála jsem se tak intenzivně, až mě matka nakonec vykázala z restaurace. Venku jsem se relativně rychle uklidnila – a začalo mi být líto, že si nedám segedínský guláš. Měla jsem na něj opravdu chuť.

Tak jsem pak hladová chodila sem a tam před restaurací a čekala, až se rodiče nají.

Druhý záchvat smíchu – lyžařský pobyt

Druhý příběh se odehrál na gymnáziu, když naše třída vyrazila na týdenní lyžařský pobyt na Malou Fatru.

Po pár hodinách v autobuse jsme z Terchové dvě hodiny šplhali s ruksaky na zádech a lyžemi v ruce do kopce, až jsme konečně dorazili na horskou chatu Na Grúni, kde měla naše třída strávit týden.

Po vystoupení jsme se shromáždili v restauraci a naše třídní nám představila vedoucího chaty – statného muže, pana Skočdopole.

Stačilo slovo, jméno vedoucího = podívaly jsme se na sebe, moje kamarádka Věra a já, a začaly se nehorázně smát. Fantazie zapracovala, (po tom výstupu jsem už viděla jak hromotluk skáče do pole).  Bylo to naprosto trapné – velké ticho, a jen náš smích zněl chatou. Nemohly jsme přestat. Náš záchvat smíchu trval dokud nás třídní nevykázala ven. 

Třetí záchvat smíchu – čínské Benátky

A docházím ke třetí situaci.

Byl rok 2002 a já jsem se ocitla v roli průvodkyně. Vedla jsem malou skupinu – tři kolegy z práce a kamarádku Marii z Brna – po Číně do míst, kde jsem sama nikdy nebyla. Země byla na prahu obrovské transformace – rychle ekonomicky rostla, modernizovala města závratným tempem, ale stále si nesla silnou státní kontrolu. Komických situací jsme zažívali denně spoustu. 

První část pobytu jsme strávili u mého syna v Šanghaji a vyrazili jsme na jednodenní výlet do tzv. "čínských Benátek" – do města Suzhou. Město je protkané kanály podobně jako Amsterdam nebo Benátky.

Mapu jsme samozřejmě neměli, mobilní aplikace tehdy neexistovaly a čínsky z nás nikdo nemluvil. Zahraničních turistů bylo poskrovnu. Přijeli jsme tam po 2 hodinach rychlo vlakem a večer jsme měli odjet jediným spojem zpět do Šanghaje.

Čas odjezdu se blížil a my jsme právě seděli v loďce asi pět kilometrů od nádraží. Loďku kormidlovala starší zubatá paní jediným ráhnem a přitom nám zpívala čínskou operu. Selanka.

Já se jí naprosto vážně ptám, zda nás dopraví až k nádraží, a ukazuji jí obrázek vlaku z knižky POINT IT  ****. Paní se na mě široce usměje, horlivě kývá hlavou na znamení souhlasu – a zpívá dál.

V tu chvíli jsme dostali všichni neuvěřitelný záchvat smíchu. Bylo nám jasné, že pokud je naše budoucnost v rukou zpívající lodivodky, bude velmi nejistá. Čím víc jsme si představovali, jak operním tempem kličkujeme kanály a mezitím nám ujíždí poslední spoj, tím víc jsme se smáli.

Smích nás přešel až ve chvíli, kdy nás paní důstojně vysadila na nějakém ostrově, zamávala nám – a odplula.

Z města Suzhou si dnes pamatuji hlavně ten hysterický záchvat smíchu. A vlak? Ten jsme nakonec – kupodivu – stihli. 😆

Zde ta naše zubatá při zpěvu 

POZNÁMKY 

*  Definice SMÍCHU  A ZÁCHVATU SMÍCHU 

**   SPOUŠTĚDLO DNEŠNÍHO ZÁCHVATU 

Tyto 2 komentáře v diskuzi  byly důvod mého dnešního záchvatu smíchu. Děkuji, pane Jindro Radal.     

pan Ladislav reaguje na článek  Cizinec v Porsche se hnal po D1 u Brna dvoustovkou

*** 

Co se týče maďarštiny, mám jednu zvířecí historku. Přes rok jsme bydleli v pronajatém domě u Brna. Televizní kanál s českou stanicí měl sice český program, ale reklamy běžely pouze v maďarštině.

Jednoho večera jsme měli u nás Sammy – mamčinu kokršpanělku – na noc. Hezky si ležela mezi námi na gauči a spala. My jsme sledovali zprávy, když tu náhle přišla reklama v maďarštině. V ten okamžik se Sammy probrala, vyskočila a očima se nás ptala: "Co to je? Kde jsem? Co se stalo?"

****  

všichni víme, že maďarština je jazyk spadající do skupiny ugrofinských jazyků (finština, estonština a maďarština v Evropě). Maďarština má 18 pádů oproti slovanskám jazykům (čeština 7 pádů)  

podle AI   " Maďarština nepatří mezi slovanské ani germánské jazyky. Je příbuzná spíš s finštinou.  Takže když si myslíš, že něco uhodneš – neuhodneš 😄