Smích  aneb  megszentségteleníthetetlenségeskedéseitekért

Dnes jsem dostala opravdu dlouhý záchvat smíchu. Po přečtení jedné zprávy na Seznamu a poznámek čtenářů. Je to někdy lepší než stand up comedy.   

Říká se, že smích je zdravý – hezky se při něm prokrví bránice.

Ale záchvat smíchu? To už zdraví zrovna nepřispívá, zvlášť když se smějete celou cestu z Lezníku do Litomyšle. Naštěstí jsme jeli autem, tedy v uzavřeném prostoru, které řídil můj muž, takže jsem nikoho svým záchvatem nerušila. A protože jsem seděla, kromě dušení a lapání po dechu se žádné další komplikace nekonaly. Přežila jsem to.  Manžel naléhal, abych mu přeložila  > to směšné < , ale kdykoliv jsem začala překládat první větu, tak jsem znovu upadla do záchvatu.  

Celé by se to dalo pojmout jako slovní úloha pro pátou třídu:

Jak dlouho měla Jana záchvat smíchu?

Informace k vyřešení úkolu:

• Lezník je dlouhý 3 km. Jana se začala chechtat v polovině vesnice.

• Od konce Lezníku je do Litomyšle 14 km, z toho 2 km vedou dalšími vesnicemi.

• Auto jelo podle pravidel: v obci 50 km/h, mimo obec 90 km/h.

Tak počítejte! 😉

________________________________________

Vzpomínka na školní léta

První  záchvat smíchu –   megszentségteleníthetetlenségeskedéseitekért

Při psaní tohoto blogu jsem si vzpomněla na své starší záchvaty smíchu. Ten úplně první, na který si pamatuji, trval tak dlouho, dokud jsem byla v restauraci.

Byl rok 1967. Právě jsme se vrátili z Afghánistánu a naši si koupili nové auto. Na první zahraniční výlet nás otec vzal k Balatonu. Když jsme se vraceli domů, zastavili jsme se ještě v Maďarsku v jedné restauraci na oběd.

Číšník nám přinesl jídelní lístek a rodiče si ho začali "číst" – soustředěně, jako by přesně věděli, o čem je řeč. A já… vybuchla jsem smíchem a nedalo se ho zastavit.

V podstatě nebylo možné ničemu rozumět. Jak asi víte, maďarština s jinými jazyky nemá téměř nic společného. Jsou tam slova jako viszontlátásra nebo nejdelší slovo, které znám: megszentségteleníthetetlenségeskedéseitekért.

Všechna slova, která byste v jiných jazycích uhodli – matka, otec, dům, mléko – mají v maďarštině úplně jiný výraz. Rodiče kromě číslic nerozuměli ničemu, přesto se tvářili, že si pečlivě vybírají pokrm.

Můj první záchvat smíchu se nedal utišit. Smála jsem se tak intenzivně, že mě matka nakonec vykázala z restaurace. Tam, venku, se záchvat rychle uklidnil – hladová jsem chodila sem a tam a čekala, až se rodiče nají.

Druhý záchvat smíchu – lyžařský pobyt

Druhý příběh se odehrál na gymnáziu, když naše třída vyrazila na týdenní lyžařský pobyt na Malou Fatru.

Po pár hodinách v autobuse jsme z Terchové dvě hodiny šplhali s ruksaky na zádech a lyžemi v ruce do kopce, až jsme konečně dorazili na horskou chatu Na Grúni, kde měla naše třída strávit týden.

Po vystoupení jsme se shromáždili v restauraci a naše třídní nám představila vedoucího chaty – statného muže, pana Skocdopole.

A právě v tu chvíli… moje kamarádka Věra a já jsme se na sebe podívaly a začaly se nehorázně smát. Bylo to naprosto trapné – velké ticho, a jen náš smích zněl chatou. Nemohly jsme přestat. Náš záchvat smíchu trval po celou dobu, kdy jsme byly v restauraci.

Samozřejmě nás nakonec vykázali ven. 😅

Třetí záchvat smíchu – čínské Benátky

A docházím ke třetí situaci.

Byl rok 2002 a já jsem byla v roli průvodce. Vedla jsem čtyři kamarády po Číně. Zažili jsme tam spoustu směšných situací, ale žádná se nevyrovná této.

První část pobytu jsme strávili u mého syna v Šanghaji a vyrazili jsme na jednodenní výlet do tzv. "čínských Benátek" – do města Suzhou. Město je protkané kanály podobně jako Amsterdam nebo Benátky.

Mapu jsme samozřejmě neměli, mobilní aplikace tehdy neexistovaly a čínsky z nás nikdo nemluvil. Zahraničních turistů bylo poskrovnu. Přijeli jsme vlakem a večer jsme měli odjet jediným spojem zpět do Šanghaje.

Čas odjezdu se blížil a my jsme právě seděli v loďce asi pět kilometrů od nádraží. Loďku kormidlovala starší bezzubá paní jediným ráhnem a přitom si zpívala čínskou operu. Selanka.

Já se jí naprosto vážně ptám, zda nás dopraví až k nádraží, a ukazuji jí obrázek vlaku. Paní se na mě široce usměje, horlivě kývá hlavou na znamení souhlasu – a zpívá dál.

V tu chvíli jsme dostali všichni neuvěřitelný záchvat smíchu. Bylo nám jasné, že pokud je naše budoucnost v rukou zpívající lodivodky, bude velmi nejistá. Čím víc jsme si představovali, jak operním tempem kličkujeme kanály a mezitím nám ujíždí poslední spoj, tím víc jsme se smáli.

Smích nás přešel až ve chvíli, kdy nás paní důstojně vysadila na nějakém ostrově, zamávala nám – a odplula.

Z města Suzhou si dnes pamatuji hlavně ten hysterický záchvat smíchu. A vlak? Ten jsme nakonec – kupodivu – stihli. 😆

Co se týče maďarštiny, mám jednu zvířecí historku. Přes rok jsme bydleli v pronajatém domě u Brna. Televizní kanál s českou stanicí měl sice český program, ale reklamy běžely pouze v maďarštině.

Jednoho večera jsme měli u nás Sammy – mamčinu kokršpanělku – na noc. Hezky si ležela mezi námi na gauči a spala. My jsme sledovali zprávy, když tu náhle přišla reklama v maďarštině. V ten okamžik se Sammy probrala, vyskočila a očima se nás ptala: "Co to je? Kde jsem? Co se stalo?"

Bylo to tak roztomilé a zároveň vtipné, jak okamžitě zareagovala na úplně cizí jazyk.