Janiččina zpráva o stavu světa

Milí přátelé,
právě jsem se vrátila z dalšího poletování po světě, a tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas podělit se o své pocity.

Všude je. Moc. Lidí.

Co je ale nepřehlédnutelné:
na některých místech na zeměkouli je vidět pokrok. Moderní technologie, dynamika, lidi pracují… a dokonce to občas vypadá, že s radostí. 

 Ano, mluvím o Asii, Středním východě, Turecku a částech jižní Afriky.

Turistická typologie aneb kdo nám leze na nervy

Turisty, které s manželem potkáváme na letištích, v hotelích  a památkách, dělíme posledních pár let do dvou základních kategorií.

Kategorie 1: Ti, co všem lezou na nervy

Podskupina A:  Arogantni  a  Hlasití

A teď pozor – světe, div se:
patří sem ti, co mluví rusky, ukrajinsky… nebo americkou angličtinou. 

Tato podskupina jaksi nechápe, že se ocitla v jiném kulturním prostředí.
Pojem „přizpůsobení se“ jim nic neříká a základy společenského chování se zřejmě ztratily někde mezi pasovou kontrolou a duty free.

během několika vteřin si je dokážete rozdělit podle národnosti.
Podle typu a stupně arogance, věku, množství tetování a celkového projevu.

Pokud do hotelové recepce vstoupí polonahá děva s kabelkou značky Vuitton v ruce, přičemž první dorazí kachní pysk a teprve potom ona, následovaná kamarádem–bodyguardem, kompletně potetovaným… je všem jasné, odkud vítr vane.

Anglicky koktají.
Slečna civí do mobilu, má face call s kamarádkou, mluví hlasitě rusky, žvýká a zcela ignoruje slova paní na recepci. Prostě nereaguje. Recepce neexistuje. Vše vyřizuje bodygard.  

Pokud vejde skupina, baví se hlasitě.
A vy si v duchu kladete otázku:  Proč všichni Ukrajinci mluví rusky?

Američané si naopak často vyjeli do světa až v důchodu. Peníze mají, letité zkušenosti také, ale svět se mezitím výrazně zrychlil – a oni mají problém se mu přizpůsobit. Jsou upřímně zmatení, když lidé nereagují na jejich hlasité otázky. Normálně mluví hlasitě a ještě, když jim sluch neslouží tak navýší decibely. **

Nedochází jim, že na planetě existují i jiné jazyky než angličtina a že ne každý je povinen jí vládnout.

Ti mladší jsou jiná kapitola.
Všechny poučují, protože jsou přece profesoři na univerzitě a momentálně jedou na pracovní cestu v rámci nějakého nevládního neziskového programu své Alma Mater. Typicky Afrika. Nebo Asie.
Zachraňovat svět. Zase.

Část z těchto turistů podskupiny  A  zároveň spadá  i do podskupiny B.
V matematice bychom to elegantně popsali jako průnik množin. Viz obrazek dole 

Podskupina B: Burani

Většinou cestovatelé, kteří vyjeli do světa poprvé. Světu nerozumí, anglicky se nedomluví a v business lounge si bez zaváhání zouvají boty  nebo  v botách šlapou po křeslech.

Zanechávají po sobě binec, pletou se do cesty a chovají se, jako by byli doma v obýváku. Neumí splachovat sofistikované toilety.

SKUPINA 1 graficky 

Kategorie 2:  Turisté, kteří nevadí

Chovají se slušně, tiše a pokorně. Poděkují. Nezavazí. Ví, jak svět funguje. Nechlubí se, nejsou středem pozornosti. Spíš nepozornosti. Čumí převážně do mobilu a občas jim uletí letadlo.

Když hrají za pochodu letištěm nějakou hru na mobilu, tak se stane, že se někdy se připletou do cesty mému asistenčnímu vozítku, které po operaci kolene k radosti celé mé rodiny momentálně využívám na letištích.

Jsou vzácnější. Bohužel jich je čím dál méně.
Patří sem spíše někteří Evropané, Korejci – neplést prosím s Číňany, kteří se jako disciplinovaní mravenečci sbíhají kolem vedoucího zájezdu. Ti jednoznačně patří do skupiny 1B.

instantní turisté speciální kategorie na instagramových výletech

Teď pár čerstvých poznatků ze dvou posledních cest z indonéského ostrova Bali.

Na tomto "ostrově bohů" je opravdu hodně co vidět: hinduistické chrámy, sopky, vodopády, pláže, rýžová pole… prostě katalog exotiky, kam se podíváš.

Poděkovala jsem.
To je přesně to poslední, co bychom na Bali chtěli dělat.

Nicméně – osud, karma a algoritmus to zařídily tak, že jsme se na jedno takové uměle vytvořené instagramové místo dostali… nechtěně. Tak se s vami podělím o zážitek.

Jednou jsme našemu taxikáři řekli, ať nás zaveze někam do rýžových polí, že bych je ráda vyfotila. Jeli jsme asi 40 minut od hotelu v Ubudu, taxikář zastavil na větším parkovišti a slavnostně oznámil:
"Tak, tady to je."

Bylo to super. Na parkovišti žádné auto, takže nikde žádní turisté (jsem si vydedukovala)
Říkali jsme si, že někde za tou vysokou ohradou asi budou ta pole.

V tu chvíli se objevil hlídač parkoviště, vtiskl nám do ruky papirek s číslem 118 a oznámil, že s tímto číslem můžeme vstoupit "tam do těch polí".

Za branou jsme se nestačili divit.

Na velkém prostranství byla kasa. Fronta. Výhled na rýžová pole plná… atrakcí.
Ano – atrakcí.

U pokladny jsme si museli koupit lístky na rýžová pole.
Součástí nákupu bylo sdělení, u které atrakce si chceme udělat selfie, protože každá atrakce se započítávala do ceny lístku..

Odpověděli jsme, že si nechceme dělat selfie u žádné atrakce, takže jsme dostali základní tarif.

Výhled na pole byl na protějším kopci. Pod naší platformou restaurace a půjčovna oděvů. Další fronta.
Absolutní hit: vyfotit se na houpačce v jednobarevných dlouhých šatech s vlečkou. ( Pro ty, které tato informace zaujala, pro detailní informace, ptejte se umělé intelligence na SWING)

Fotka na SWING bez půjčení šatů stojí mezi 350 až 700 Kč.
A pozor – není to jen tak. Zaplatíte si také dva hochy, kteří dohlížejí na houpačku, rozhoupou vás a vyfotí turistku jejím vlastním mobilem.

Na výběr jsou:

• houpačky do údolí
• houpačky pro dva
• houpačky s květinami
• houpačky "romantika level Bali"

Procházka rýžovými poli pak vede od "Hnízda lásky" k sochám a jezírku s květinami.

hezký den 

* Not all who wander are lost. ~ J. R. R. Tolkien)

** To mi připomíná historku kolegy z Nizozemska, který byl na cruise v Rusku, na řece Volze. Na lodi byla skupina velmi hlasitých Američanů. Když už to nemohl vydržet, jednoho z nich se zeptal: "Víte, jaký je rozdíl mezi rádiem a Američanem?" Chvíle ticha.
"Ne? Tak já vám to řeknu. Rádio můžete ztlumit."