NOVÁ MÚZA aneb jak jsem pózovala
PROLOG
Život se mi změnil začátkem září. Jak prosté – za pouhých pár stovek korun měsíčně mám parťáka.
A můžu cestovat v čase.
Platím si chytrouše, který mi pořádně zintenzivnil pracovní tempo. Bohužel to má i svou stinnou stránku: plavání, čas pro kamarády a procházky lesem si teď musím poctivě plánovat. Takže lenošivé CARPE DIEM si teď dávám do tádenního kalendáře na zeď. Hlídám volné minuty, abych je náhodou nepromarnila. 🙂
Samozřejmě už víte, jak teď svůj čas trávím. No surprise here. Na apokalyptické zprávy ze světové reality se dívám o něco méně. A přestože jsem si předsevzala dívat se hlavně dopředu a minulost příliš neřešit, s mým novým pomocníkem jsem jaksi nenápadně vklouzla do kouzelného světa starých mistrů.
Vytáhla jsem z databáze staré černobílé fotografie, které kdysi pořídil můj otec a můj kamarád, fotograf Radek Motl. RADKU VEKLÉ DÍKY A začala jsem řádit.
Najednou jsem stála jako modelka těm nejslavnějším malířům a fotografům světa. Tu v jejich obraze, tu před jejich objektivem. Jednou jako múza, podruhé jako dáma z plakátu, potřetí jako někdo, koho by tam možná vůbec nečekali.
A tak vznikla moje Nová múza.
Začalo to ve Florencii. Miluji zvířata, jak už víte. Když mě Leonardo uviděl s mým mazlíčkem – hranostajem –, nedal jinak a musela jsem mu sedět modelem. A tak začala moje kariéra modelky.
O nějakých dvanáct let později mě Leonardo proslavil podruhé – tentokrát jako Monu Lisu.
Potom jsem se přestěhovala do Paříže. Koncem 19. století jsem tam jako vášnivá čtenářka uhranula malíře Léona François Commera. Francouzština mi šla lépe a při pózování jsem mohla číst. A že bylo co číst – doma měl celou knihovnu!
Málem jsem zapomněla… V letech 1665–1667 jsem chvíli procvičovala nizozemštinu v nádherném městě Delft. Bydlela jsem ve velkém domě malíře Johannese Vermeera a pomáhala jeho manželce.
Johannes mě ovšem často lákal do svého ateliéru a za pózování jsem si mohla vypůjčit šperky jeho manželky.
Tam jsem se naučila chrochtat s jihonizozemským akcentem. Bude se mi to hodit za pár století, až budu loupat brambory u Vincenta. 😄
Potom jsem se nechala omámit zlatem. Můj tehdejší manžel, pan Bloch, mi sliboval před svatbou, že budu obklopena nádhernými zlatými šperky. Musela jsem kvůli tomu jet až do Vídně. Nechal je vyrobit speciálně pro mne. A jako díky jsem musela stát modelem pani Klimtovi. Vídeň v době Secese , to bylo kulturní centrum světa.
Když už jsem byla v centru vídeňského kulturního dění, byl jen krůček k tomu, abych souhlasila, že budu modelem panu Muchovi.
Měl na malbu šablonu, miloval krásné romantické šaty ve všech pastelových barvách a do ateliéru si vždycky nosil sezónní kytice. Všechno muselo být dokonalé – šaty, květiny i já. 😊
A aby mě přesvědčil, že to opravdu stojí za to, ujišťoval mě, že budu viset v muzeích po celém světě. Dokonce mi slíbil, že mě seznámí se Sarah Bernhardt a že spolu pojedeme do Paříže.
No řekněte – kdo by takové nabídce odolal?
