PROLOG 

Život se mi změnil začátkem září. 

Jak prosté – za pouhých pár stovek korun měsíčně mám parťáka.

A můžu cestovat v čase.

 Platím si chytrouše, který mi pořádně zintenzivnil pracovní tempo. Bohužel to má i svou stinnou stránku: plavání, čas pro kamarády a procházky lesem si teď musím poctivě plánovat. Takže lenošivé CARPE DIEM si teď  dopředu zapisuji do týdenního kalendáře na zeď. Hlídám volné minuty, abych je náhodou nepromarnila. 🙂  

Samozřejmě už víte, jak teď svůj čas trávím. No surprise here. Na apokalyptické zprávy ze světové reality se dívám o něco méně. A přestože jsem si předsevzala dívat se hlavně dopředu a minulost příliš neřešit, s mým novým pomocníkem jsem jaksi nenápadně vklouzla do kouzelného světa starých mistrů.

Vytáhla jsem z databáze staré černobílé fotografie, které kdysi pořídil můj otec a můj kamarád, fotograf Ctirad Motl (tímto mu děkuji).  A začala jsem řádit.

Najednou jsem stála jako modelka těm nejslavnějším malířům a fotografům světa. Tu v jejich obraze, tu před jejich objektivem.  

Začalo to ve Florencii v patnáctém století, v centru evropské renesance. . Miluji zvířata, jak už víte. Když mě Leonardo uviděl s mým mazlíčkem – hranostajem –, nedal jinak a musela jsem mu sedět modelem. A tak začala moje kariéra modelky.

O nějakých dvanáct let později mě Leonardo proslavil podruhé – tentokrát jako Monu Lisu. Být modelkou tak náročného malíře nebylo ani tentokrát jednoduché. Chtěl po mně nenapodobitelný, tajuplný úsměv, který se měl stát historickou hádankou. No řekněte – povedl se nám? 

S Leonardem jsem dokonce musela jet až do Paříže, kde jsme v roce 1516 naše dílo dokončili. Dnes si Paříž beze mě a Eiffelovky už snad ani nikdo neumí představit.

V Paříži jsem pak nějakou dobu pobyla. Koncem 19. století jsem tam jako vášnivá čtenářka uhranula malíře Léona Françoise Commera. Francouzština mi šla čím dál lépe a při pózování jsem mohla číst. A že bylo co  – doma měl celou knihovnu!

No, koncem 19. století byl fofr. Najednou se vynořilo tolik výborných malířů!

Nadýchané obrazy francouzských impresionistů uchvátily i mě.

A jelikož jsem milovala skleničku absintu, nebylo těžké se seznámit se začínajícími malíři a nenuceně se pohybovat v uměleckých kruzích. Ráno jsem se vyspala do růžova a po poledni jim pózovala.

Pro vás jsem jako ukázku vybrala portrét Jeanne (tak mi po francouzsky říkali), který namaloval Auguste Renoir. 

Ovšem pozor! Můj kamarád Paul Gauguin snil o exotice. Nestačilo mu každý večer se motat kolem Montmartru. Toužil po opaku – byl totiž, stejně jako já, posedlý hledáním ráje.

Několik týdnů mě přesvědčoval, že bychom ten ráj mohli začít hledat spolu. Nakonec jsem podlehla. A tak jsme se vydali přes Tichý oceán až na Tahiti.

Na rajských ostrovech se Paulovi změnil způsob, jakým vnímal svět kolem sebe. Začal vidět barvy jinak a detaily, čárky a tečky impresionistů rychle vyměnil za abstraktní formy, kde barva lépe vynikla.

Byla to zkrátka doba postimpresionismu.

A teď vám prozradím něco pikantního. Musela jsem mu pózovat – stejně jako místní dívky – nahá. Ale to se už dnes nenosí.

Visím teď v Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku. Kurátoři mi pro jistotu zahalili prsa do šátku.

JEEE   Málem jsem zapomněla… V letech 1665–1667 jsem si odskočila na sever a chvíli procvičovala nizozemštinu v nádherném městě Delft. Bydlela jsem ve velkém domě malíře Johannese Vermeera a pomáhala jeho manželce jako hospodyňka.

No, moc mi ta práce nešla, a tak jsem byla ráda, když si mě Johannes často brával do svého ateliéru pod střechou. Za hodinu pózování u okna v pozdnim odpoledni jsem si dokonce mohla vypůjčit šperky jeho manželky.

Tam jsem se naučila chrochtat s jihonizozemským akcentem. Bude se mi to hodit za pár století, až budu loupat brambory u Vincenta.

Když už jsme u těch šperků, povím vám něco o svém zlatém období.

Prostě jsem se nechala omámit zlatem. Můj tehdejší manžel, český továrník pan Bloch, mi před svatbou sliboval, že budu obklopena nádhernými zlatými šperky. A slib dodržel. Kvůli nim jsem musela jet až do Vídně, kde je nechal vyrobit speciálně pro mě.

A jako poděkování jsem pak musela stát modelem panu Klimtovi.

Vídeň v době secese – to bylo kulturní centrum světa! Dokonce mám z tohoto pózování i fotografickou dokumentaci.

Když už jsem byla v centru vídeňského kulturního dění, byl jen krůček k tomu, abych souhlasila, že budu modelem Alfonsovi Muchovi, rodákovi z Ivančic. 

Měl na malbu  typickou podlouhlou šablonu, miloval krásné romantické šaty ve všech pastelových barvách a do ateliéru si vždycky nosil sezónní kytice. Všechno muselo být dokonalé – šaty, květiny i já. 

A aby mě přesvědčil, že to opravdu stojí za to, ujišťoval mě, že budu viset v muzeích po celém světě. Dokonce mi slíbil, že mě seznámí se Sarah Bernhardt a že spolu pojedeme  do Paříže.

No řekněte – kdo by takové nabídce odolal?

Vracím se kvůli barvám na jih Francie. Dozvěděla jsem se o malíři, který z barev málem zešílel – Vincentu van Goghovi. Ten se ze šedého Nizozemska vydal do slunné Provence.

Chtěla jsem po něm portrét, jak zářím uprostřed pole slunečnic. Jenže Vincent mě přesvědčil, že by moje krása mezi těmi nádhernými květinami zanikla. A tak jsem souhlasila,  a místo toho seděla modelem v Nizozemsku a škrábala brambory.

Chudák neměl ani zlaták, tak mi ho bylo líto. A bála jsem se, že kdybych odmítla, tak by si mohl ze zoufalství uříznout to druhé ucho. 

Po těch bramborách jsem potřebovala trochu přijít na jiné myšlenky. Zasnět se. Popoletnout. Ti Holanďani jsou tak při zemi… Dejte mi trochu té slovanské lehkosti bytí.

Hledala jsem, až jsem našla. Mého nejoblíbenějšího malíře.  Marca.

Toulavé boty a ženská energie mě zlákaly k návštěvě Mexika. Mexičané mají opravdu vytříbený cit pro barvy a já jsem tam potkala výjimečnou umělkyni – Fridu Kahlo.

Pod jejím vedením se mi podařil tento veselý a barevný autoportrét. 

Po 2. světové válce jsem se z Mexika vypravila až do New Yorku, kde právě vznikalo nové umělecké hnutí – POP ART. Andy Warhol, původem ze Slovenska, tehdy začínal experimentovat s úplně novým způsobem portrétování.

Po Marilyn chtěl konečně namalovat také nějakou tmavovlásku. A tak si vybral mě.

Naše spolupráce byla ovšem krátká. Andy byl rychlý – portrét měl hotový raz dva. A já se nakonec dostala až do Austrálie. Dnes visím v National Gallery of Australia v Canbeře, hlavním městě země.

 Technologie se mění a svět přešel od malířství k fotografii.

To víte, od té chvíle jsem si už musela dávat trochu pozor. Paparazzi mě mohli kdykoli přistihnout — třeba jak se opičím po své holandské kamarádce Audrey, s cigaretou v ruce.

A přitom mi maminka, která sama v mládí kouřila ty své dlouhé hnědé cigarety, pořád kladla na srdce: "Janičko, nikdy nezačínej kouřit. Je hrozně těžké přestat." 

Byla jsem opatrná. Ale když jsem zase jednou šla posnídat k Tiffanymu, nějak se mi nechtělo před světem tuhle sladkou neřest skrývat. 

Dětství jsem ve svém dnešním životě prožila v Afghánistánu, kde mě při práci na článku pro National Geographic objevil americký fotograf Steve McCurry. Chvíli trvalo, než mě vyfotil – bylo to kratší než pózování u Leonarda, ale zase to šlo pomaleji  než u Andyho.  

Ptáte se proč? Zase ty barvy.

Steve nejprve musel najít šátek v rudé barvě a stěnu za mnou nechat natřít komplementární barvou. Původně sice hledal dívku se zelenýma očima, ve stejném odstínu, jako měla stěna. Ale to víte – v horách Hindúkuše by hledal ještě hodně dlouho.  

Můj portrét se mu nakonec tak povedl, že ho časopis umístil na titulní stranu. A díky této fotografii se Afghánistán dostal do povědomí mnoha lidí. Vlastně jsme tím portrétem společně dělali trochu osvěty.

Časem se z fotografie stal jeden z nejznámějších fotografických portrétů na světě.

Moje fotografie z mládí sice nevisí v žádném muzeu, ale Steve mě po třiceti letech znovu našel a přizval k nám filmaře. Natočili o mně dokument o celém mém dalším životě.

No jo, pokrok nezastavíš.

EPILOG

I když mě pózování baví, svět jde dál. Dnes už málokdo umí namalovat portrét a fotografii si člověk vytvoří pár slovy. Nemusí ani čekat – během okamžiku ji má na obrazovce, poskládanou z jedniček a nul.

Dřív musel malíř svou vizi nejprve vymyslet, potom ji hledat na plátně, zkoušet, opravovat a znovu začínat. Fotograf musel, stejně jako malíř,  něco vědět o kompozici, čekat na správný okamžik, světlo a výraz.

A tak přemýšlím, zda nová generace, vyrůstající ve virtuálním světě, nebude ochuzena o to nejhezčí na umění – o samotný proces tvorby, o hledání, zkoušení, chyby i radost z toho, když se vlastní vize konečně podaří přenést do výtvarného díla.

Po všech těch staletích pózování je asi načase jít zase dál.
Kam mě AI zavede příště, to opravdu netuším. 🎈 

      Možná je přede mnou propast nebo narazím na obrovskou skálu. Není ovšem ani vyloučeno, že objevím úrodný, ničím nedotčený ráj.

Všechny fotografie jsou na této stránce vytvořeny s pomocí umělé inteligence.

Jednotlivé obrázky jsou inspirovány slavnými díly malířů a fotografů, případně jejich osobitým stylem. Obrázky jsou určeny pouze pro tento blog a nesmí být bez mého svolení dále používány ani reprodukovány.