"Nechte toho a pojďte s námi na komisařství!" Zaznělo direktivně v němčině.

("Hören Sie damit auf und kommen Sie mit uns aufs Revier!")

Přeložila jsem to svému novému příteli Mariovi – námořníkovi americké armády, který mi v tu chvíli pomáhal hrabat se v odpadkovém koši v hamburské přístavní čtvrti.

Poslušně jsme se nechali odvést dvěma příslušníky městské policie na stanici v centru hamburského přístavu, kde jsme měli vysvětlit, proč to vlastně děláme. Zrovna jsem měla čerstvě za sebou státnici z němčiny, takže jsem nás krásně obhájila. Naštěstí všechno skončilo jen domluvou – dostali jsme pár dobrých rad, kde si v téhle čtvrti dávat pozor, a připomínku, že se pohybujeme v oblasti, kde se potuluje víc než jen noční romantika.

Asi jste zvědaví, co se tam vlastně stalo.

Bylo 27. září 1978, třetí den naší třítýdenní cesty po západní Evropě s mojí věrnou kamarádkou Mary. *
A kde jinde začít než v hamburské čtvrti Reeperbahn *– slavné (a nechvalně proslulé) oblasti prostituce, neonů a podivných typů?

Hledali jsme totiž můj ztracený smart deníček – takový ten "chytrý iPhone své doby". Malý zápisník se všemi adresami lidí, u kterých jsme měli s Mary přespat během našeho putování po Německu, Nizozemsku a Francii. **

Nevím, proč mi Mary nepomáhala hledat. Vždyť to bylo i v jejím zájmu.
V tu dobu se ale pravděpodobně nacházela v kině — na nějakém pornofilmu. Inu, Reeperbahn.

Každopádně byla u toho, když jsem ten deníček ztratila.
Volala jsem z telefonní budky našim přátelům, u kterých jsme měli tu noc přespat, a po hovoru jsem pouzdro s deníčkem jednoduše zapomněla v budce. Došlo mi to až po několika hodinách, kdy už Mary seděla pohodlně v kině a já s Mariem procházela Reeperbahn. Tak jsme začali hledat, v naději, že ho ještě najdeme.

Vrátila jsem se k budce – ale samozřejmě: nic. Deníček byl pryč.

Začala jsem přemýšlet nahlas: někdo šel do budky telefonovat, vzal to malé pouzdro, vyšel ven, podíval se dovnitř, našel deníček a zjistil, že mu je k ničemu…
A pokud to byl pořádný Němec, co ctí pořádek, hodil ho do městského odpadkového koše – do Papierkorbu.

A tak jsme prohledávali ulice hříšné čtvrti, oči koukaly na zem a hledali jsme  místa odpadu. Hrabali se v okolních odpadkových  koších – Mario v uniformě US Army, já zjevem všechno možné, jen ne typická pracovnice Reeperbahnu.

Policie nás chytila až u třetího odpadkového koše.

Deníček s několika adresami v NSR, Nizozemsku a Francii byl samozřejmě nenávratně ztracen – a s ním i celý náš cestovní plán.
Jeho ztráta poznamenala naši další cestu stopem západní Evropou.

V každé zemi trvalo minimálně den, než se nám podařilo sehnat alespoň jednu správnou adresu a telefonní číslo na některé z našich známých.
Do té doby jsme improvizovali. A právě tahle improvizace nám přinesla celou řadu neplánovaných – a dobrodružných – zážitků.

A jakých, pověz ?

V Nizozemsku jsme první noc přespali u mladého řidiče náklaďáku, který nás svezl do Haagu a večer – místo večeře – nabídl náš první joint.

V Normandii jsme spali v opuštěném domě naproti Mont Saint Michel.

Poslední noc ve Francii, v Strasbourgu, jsme skončily u zvláštní mini sekty pankáčů, kteří nás pozvali do svého obrovského bytu v  5. Poschodi na předměstí. Všichni chodili v černém, byli potetovaní, měli piersing, pobledlí a mluvili šeptem – možná z duchovna, možná z trávy.

Interiér vypadal jako vizuální manifest temnoty: obývák byl celý ve tmavě fialové, ložnice v tmavě modré a zelené. Ale největší dojem udělala toaleta – dlouhá, úzká místnost celá v černé, a úplně vzadu, jako svatyně, svítila bílá záchodová mísa.

A nakonec – před návratem domů – jsme vše završily v Norimberku. Hledaly jsme nejlevnější hotel ve městě, protože nám došly peníze. Ochotný hotelier z Jugenherbergu (který byl plně obsazen) zvedl telefon a zavolal své známé. Za 25 marek nás na jednu noc ubytovali v hodinovém hotelu. Ano, v bordelu.

Spaly jsme tam obě v jedné posteli, dveře jsme zamkly na dvojitý zámek a modlily se, aby nikdo nezkoušel kliku.

Závěr cesty, jak jsme cestovaly vlakem z Norimberku do Brna si můžete přečíst viz link zde dole.

Příště Policejní zásah Případ druhý Paříž.  

vysvětlivky

* Reeperbahn je ulice v Sankt Pauli, městské části Hamburku, proslavená jako centrum nočního života.

Název ulice pochází od výrobců lodních lan, kteří zde původně sídlili. Lokalita za městskou bránou Millerntor přitahovala různé pochybné existence. Ve dvacátém století zde vzniklo množství restaurací, zábavních podniků a sexshopů, které vynesly ulici označení die sündige Meile (hříšná míle). V některých částech Reeperbahnu je povolena prostituce.

V klubech na Reeperbahnu začínali svoji kariéru v roce 1960 The Beatles.

 ** naše cesta po západní Evropě = ůvod a závěr je na tomto linku :