Případ 2. – Paříž (+ 2 faux pas) 

Historky z francouzského prostředi, navazuji na tento  BLOGPOST  

Prefecture de Police, PARIS, 11.10.1978 poledne

 Byl to tak trochu Den Blbec.

"Mesdames, veuillez me suivre, s'il vous plaît. François, Jean-Paul, venez aussi.
Vous allez conduire ces charmantes dames jusqu'à la sortie vers Strasbourg, et les laisser au niveau de l'entrée de l'autoroute. De là, elles pourront continuer en auto-stop."

Slyším vedoucího z Gendarmerie, jak dává pokyny dvěma mladým policistům:
Milé dámy, pojďte prosím se mnou. François, Jean-Paule, pojďte také. Tyto šarmantní dámy odvezete na výpadovku na Strasbourg a necháte je vystoupit u nájezdu na dálnici. Odtud budou moct pokračovat stopem.

Oddychneme si. Máme před sebou cestu z Paříže do Štrasburku – a stopem to do večera musíme stihnout. Jenže jsme už od šesti ráno na nohou, jen abychom se vůbec dostaly na tu prokletou výpadovku.

Nejprve nás z bytu odvezl známý na nejbližší stanici metra. Pak jsme se sunuly metrem na konečnou – a tam už jen mávaly palcem ve špičce. Měly jsme štěstí. Zastavil nám mladý kluk, který prý jezdí po Paříži jen tak, bez cíle. Zaradoval se, že jsme mu ho daly – a odvezl nás asi 25 kilometrů, až na okraj dálnice směrem na Strasbourg.

Jenže... jakmile jsme poprvé zvedly palec, přijel policista na motorce. S úsměvem nám oznámil, že se tu nesmí stopovat. Než jsme se nadály, v protisměru zastavilo policejní auto a policisté na nás mávli, ať přejdeme přes dálnici. Odvezli nás zpět – na policejní stanici, na prefekturu, zpátky do Paříže...

Musím říct, že byli naprosto skvělí. Dali nám napít, vysvětlili, jak to u nich na dálnicích chodí, a chovali se opravdu mile. Ale samozřejmě jsme byly rozmrzelé – čekal nás znovu celý výjezd z Paříže a ten kluk, co se jen tak vozil bez cíle, už asi kolem nepojede. TAkže jsme byly radostí bez sebe, že nás hoši odvezou z metropole zpět  na dálnici a ještě na lepší místo, kde je stopobvání povoleno 

Počasí přitom bylo na stopování jako z básně – slunce, voda, vzduch… jako v letním dni na venkově, jen to seno chybělo. Ideální podmínky na mávání rukama u silnice.

Po náklaďáku, který jsme pokřtily na "Dušetřes" – protože se tak třásl, že jsme nedokázaly bez zakoktání říct ani slovo, a to ani česky a řidič už vúbec ne francouzsky (Frantici spojují do několik slov do jednoho ) cesta se nám neplánovaně zastavila. Mávaly jsme před nějakým městem víc než hodinu, což byl zatím náš rekord – a nic.
Abych to zkrátila: ještě třikrát jsme přesedly, všichni řidiči museli někam odbočovat a nikdo nechtěl linea recta do Štrasburku. Bude to asi očarovaný město... ( (viz první díl vyprávění – odkaz)

Odskočení do Brna   faux pas č. 1

Faux pas (čte se fo pa) je francouzský výraz, který doslova znamená "chybný krok".
Používá se pro označení společenského přešlapu – situace, kdy člověk řekne nebo udělá něco trapného, nevhodného, nebo jednoduše kulturně necitlivého.

Například:

• Přijít na slavnostní večeři v teplákách = faux pas
• Osobně komentovat něčí vzhled na veřejnosti = faux pas

Zkrátka: něco, co se "nedělá", i když to není zakázané.

No… a já jsem na faux pas expert. A nejvíc se to projevuje – samozřejmě – ve Francii.

Začalo to už dávno, na veletrhu spotřebního zboží v Brně. Během studií jsem tam pracovala jako tlumočnice pro francouzskou firmu Honeywell Bull. Týden před veletrhem mě začali školit, a tak jsem s Francouzi strávila asi dvacet pracovních dní.

Moje francouzština? Z českých učebnic. Teorie solidní, ale praxe… no, trošku pokulhávala.

Každý den jsme s kolegy chodili společně na oběd. Francouzi si na jídle opravdu zakládají – neodbývají ho a u oběda nespěchají.
V poledne jsem často slyšela, jak nás svolávají do restaurace: "On va bouffer !" – něco jako "Jdeme se najist " Jsem si v duchu myslela. Říkali to s úsměvem, neformálně, a já si myslela, že je to prostě běžný výraz. A po obědě jsem každý den slyšela, jak si libují a navzájem říkají, že se dobře najedli – "On a bien bouffé".

Ve škole jsem se sice učila, že jíst = manger, ale říkala jsem si: Chci být autentická. Chci mluvit jako oni!

Na konci veletrhu naše firma uspořádala slavnostní večeři a jako čestný host přišel francouzský velvyslanec. Seděl v čele stolu – a mě posadili rovnou vedle něj.

Po jídle jsem se chtěla blýsknout. Mile se na mě usmál, tak jsem se rozhodla pro neformální small talk a zeptala se ho na jídlo. Elegantně, jako rodilý Francouz, že ano...

A tak jsem se, naprosto bezelstně, zeptala:

"Avez-vous bien bouffé ?"

Úsměv mu na chvíli ztuhl. V očích se mu mihlo překvapení, možná i náznak šoku – ale diplomaticky zachoval dekorum. Jen mírně pokývl hlavou a decentně odpověděl.
Kolegové, kteří seděli o vedle, se museli hodně ovládat, aby se nerozesmáli nahlas. Někteří se jen nenápadně podívali jinam, jiní si rychle lokli vína, aby zakryli úsměv. Já jsem až později pochopila, že jsem se ho v podstatě zeptala: "Tak co, pane velvyslanče, dobře jste se nažral?"

Faux pas č. 2:

No a zakončíme opět v Paříži. Uprostřed naší cesty do západní Evropy jsme si kulinárně užívaly

Nejen ona se svou kávou na Champs-Élysées. I já jsem přispěla trochou do mlýna.

Můj nadřízený z Honeywell Bull nás pozval k sobě domů na slavnostní večeři. Pozval i přátele a celou rodinu. Bydleli v krásném starobylém domě přímo v centru Paříže – a v jídelně stál obrovský stůl, u kterého se sešli úplně všichni.

Cítily jsme se s Mary jako královny. Atmosféra byla slavnostní, přátelská, milá – paní domu s dcerami připravily bohatou tabuli. 

A co přijde po večeři? Samozřejmě – sýrová mísa.

Na stůl donesli různé druhy sýrů a uprostřed nich, na etažéru, velký kulatý sýr holandského typu – veliký jako dort.
Měla jsem tu čest být první, kdo si sýr ukrojí.

Problém byl v tom, že jsem ještě nikdy takový sýr neviděla. V Československu jsme v té době znali tak maximálně tavený trojúhelníček nebo Eidam v igelitu.

A tak jsem podaným nožem začla krájet.  A místo toho, abych sýr ukrojila klasicky jako dort – tedy na trojúhelník, jak se sluší a patří, ukrojila jsem z něj proužek z boku.

Nastalo hrobové ticho.
Víno přestalo téct, rozhovory se přerušily. Všichni se dívali na ten proužek sýru – a na mě.

Byla jsem v tu chvíli jediná, kdo netušil, co přesně se pokazilo.
Po pár vteřinách ticha mi začalo docházet, že jsem ten krásný kulatý sýr nevratně – esteticky i kulturně – zdevastovala.

Vsadím se, že si tuhle historku ještě dlouho vyprávěli jako příklad toho, co se může stát, když si k sýru pustíte dvě dívky zpoza železné opony...

💬 Poznámka: vysvětlené pomocí AI

🧀 Proč se kulatý sýr (např. Hermelín nebo Camembert) krájí na trojúhelníky?

✅ 1. Rovnoměrné porce

• Když máš kulatý sýr a chceš ho rozdělit mezi více lidí, nejpřirozenější způsob je jako pizzu – tedy na výseče (trojúhelníky).

• Všichni dostanou stejný podíl středu i okraje, což je fér.

✅ 2. Zachování tvaru a vrstvy

• U zrajících sýrů (např. Hermelín, Brie...) je kůrka na povrchu a měkký vnitřek uvnitř.

• Když krájíš do trojúhelníků, každý kus má trochu kůrky a trochu středu, což je ideální.

• Kdybys to krájela na plátky "napříč" jako salám, některé části by byly jen kůrka nebo jen vnitřek → a to by byla sýrová nespravedlnost. 😄

✅ 3. Praktické podávání

• Trojúhelníkové kousky se dobře berou do ruky, servírují na tácek nebo jedí s pečivem.

• Vypadají esteticky, což se hodí na sýrové talíře nebo ochutnávky.

✅ 4. Tradiční a kulturní zvyklost

• Kulaté sýry se takhle krájí po staletí, hlavně ve Francii.

• Je to prostě norma, podobně jako že dort taky krájíš na klínky.

🔪 Fun fact:

• U měkkých sýrů s výraznou kůrkou se v lepší společnosti nekrájí jen střed nebo jen okraj – považuje se to za nezdvořilé.

• Takže trojúhelník = sýrově diplomatický tvar.