Historky z francouzského prostředi, navazuji na tento  BLOGPOST  

Případ 2. – Paříž  (+ 2 faux pas)  

Prefecture de Police, PARIS, 11.10.1978 poledne

Jak se dostat z Paříže   

Všechny cesty vedou do Říma.

Jak vedou cesty z měst, to už žádné slavné rčení neřeší.

Mohu vám prozradit, jak vede cesta z Paříže? Složitě. A často zpátky do centra.
Pokud vede rovnou na policejní stanici – máte vlastně štěstí.

"Mesdames, veuillez me suivre, s'il vous plaît. François, Jean-Paul, venez aussi.

Vous allez conduire ces charmantes dames jusqu'à la sortie vers Strasbourg, et les laisser au niveau de l'entrée de l'autoroute. De là, elles pourront continuer en auto-stop."

Slyším vedoucího náčelníka z Gendarmerie (Francouzské policejní komisařství), jak dává pokyny nám (mojí spoluputovnicí Mary a mně) a dvěma mladým policistům:
Milé dámy, pojďte prosím se mnou. François, Jean-Paule, pojďte také. Tyto šarmantní dámy odvezete na výpadovku na Strasbourg a necháte je vystoupit u nájezdu na dálnici. Odtud budou moct pokračovat stopem.

Oddychneme si. Máme před sebou cestu z Paříže do Štrasburku – a stopem to do večera musíme stihnout. Jenže jsme už od šesti ráno na nohou, jen abychom se vůbec dostaly na tu prokletou výpadovku.

Nejprve nás stylově z bytu odvezl známý na nejbližší stanici metra autem, kterému říkal La Poubelle (koš na odpadky). Pak jsme se sunuly metrem na konečnou – a tam už jen mávaly palcem . Byla špička, ale měly jsme štěstí. Zastavil nám mladý kluk, který prý jezdí po Paříži jen tak, bez cíle. Zaradoval se, že jsme mu zadaly přibližnou destinaci –výpadovku z města  na východ - a odvezl nás asi 25 kilometrů, až na okraj dálnice směrem na Strasbourg.  So far so good. 

Jenže... jakmile jsme poprvé zvedly palec, přijel policista na motorce. S úsměvem nám oznámil, že se tu nesmí stopovat. Než jsme se nadály, v protisměru zastavilo policejní auto a 2 příslušníci na nás mávli, ať přejdeme přes dálnici. Odvezli nás zpět – na policejní stanici, na prefekturu, zpátky do Paříže...

Samozřejmě jsme byly rozmrzelé – čekal nás znovu celý výjezd z Paříže a ten kluk, co se jen tak vozil bez cíle, už asi kolem nepojede. 

Musím říct, že na policii byli naprosto skvělí. Dali nám napít, vysvětlili, jak to u nich na dálnicích chodí, a chovali se opravdu mile. Takže jsme nakonec byly radostí bez sebe, že nás hoši odvezou z metropole zpět  na dálnici a ještě na lepší místo, kde je stopování povoleno 

Počasí přitom bylo na stopování jako z básně – sluníčko svítilo (až moc), mírný vánek … jako v letním dni na venkově, jen to seno a jahody chyběly. Ideální podmínky na mávání rukama u silnice.

Po prvním stopu a ujetých pár set km v náklaďáku, který jsme pokřtily na "Dušetřes" – protože se tak třásl, že jsme nedokázaly bez zakoktání říct ani slovo, a to ani česky a řidič už vúbec ne francouzsky (Frantici spojují několik slov do jednoho ) se nám cesta neplánovaně zastavila. 

Zůstaly jsme stát před jakýmsi městem a mávaly víc než hodinu – zatím náš rekord. A nic.
Začala jsem si dokonce vzpomínat na svoji jinak dobrodružnou maminku, která mě celé mládí varovala:
"Janičko, hlavně mi slib, že nikdy nebudeš jezdit stopem!"

Abych to zkrátila – ještě  jsme 3x  přesedly. Řidiči museli dřív nebo později někam odbočit až ten poslední jel linea recta do Štrasburku.

Do cíle jsme přijely až za tmy a ve tmavém doupěti na periferii  jsme přespaly. Strasbourg bude asi očarovaný město. (detaily noci ve Strasbourgu jsou na tomto Blogu  první díl vyprávění ). 

Odskočení do Brna  francouzské  faux pas č. 1

Faux pas (čte se fo pa) je francouzský výraz, který doslova znamená "chybný krok".
Používá se pro označení společenského přešlapu – situace, kdy člověk řekne nebo udělá něco trapného, nevhodného, nebo jednoduše kulturně necitlivého.  Například: Přijít na slavnostní večeři v teplákách = faux pas. Zkrátka: něco, co se "nedělá", i když to není zakázané.

No... a já jsem na faux pas expert.
A tak se s vámi podělím o své dva francouzské přešlapy.

Začalo to už dávno, na veletrhu spotřebního zboží v Brně.
Během studií jsem tam pracovala jako tlumočnice pro francouzsko-americkou počítačovou firmu Honeywell Bull.
Týden před veletrhem mě začali školit – a tak jsem s Francouzi strávila asi dvacet pracovních dní.

Moje francouzština?
Z českých socialistických učebnic.
Bez problému jsem mohla konverzovat o tom, jak soudruzi zemědělci sklidili úrodu na polích, nebo jak se pracuje se soustruhem. To moje Francouze vůbec nezajímalo. Lidovou konverzaci pařížských kolegů jsem se musela učit doslova za pochodu.

Každý den jsme s kolegy chodili společně na oběd. Francouzi si na jídle opravdu zakládají – neodbývají ho a u oběda nespěchají.
V poledne jsem často slyšela, jak nás svolávají do restaurace: "On va bouffer !" – něco jako "Jdeme se najist " Jsem si v duchu myslela. Říkali to s úsměvem, neformálně, a já jsem byla přesvědčená, že je to prostě běžný výraz. A po obědě jsem každý den slyšela, jak si libují a navzájem říkají, že se dobře najedli – "On a bien bouffé".

Ve škole jsem se sice učila, že jíst = manger, ale říkala jsem si: Chci být autentická. Chci mluvit jako oni!

Na konci veletrhu naše firma uspořádala slavnostní večeři a jako čestného hosta pozvala  francouzského velvyslance. Seděl v čele stolu – a mě posadili rovnou vedle něj.

Po jídle jsem se chtěla blýsknout. Mile se na mě usmál, tak jsem se rozhodla pro neformální small talk a zeptala se ho na jídlo. Elegantně, jako rodilý Francouz, že ano...   "Avez-vous bien bouffé ?"

Úsměv mu na chvíli ztuhl. V očích se mu mihlo překvapení,– ale diplomaticky zachoval dekorum. Jen mírně pokývl hlavou a decentně odpověděl. Kolegové, kteří seděli o vedle, se museli hodně ovládat, aby se nerozesmáli nahlas. Někteří se jen nenápadně podívali jinam, jiní si rychle lokli vína, aby zakryli úsměv. Já jsem až později pochopila, že jsem se ho v podstatě zeptala: "Tak co, pane velvyslanče, dobře jste se nažral?"

Faux pas č. 2:

No a zakončíme opět v Paříži. Ještě před výjezdem z metropole.  Uprostřed naší cesty do západní Evropy jsme si kulinárně užívaly v této Mecce gastronomie.  

Nejen Mary se svou kávou na Champs-Élysées (story v BLOGU o kávě ).   I já jsem přispěla trochou do mlýna.

Můj nadřízený z Honeywell Bull nás pozval k sobě domů na slavnostní večeři. Pozval i přátele a celou rodinu. Bydleli v krásném starobylém činžáku přímo v centru Paříže (rozsáhlá rodina obývala několik poschodí) – a v jídelně stál obrovský stůl, u kterého se sešli 3 generace jejich rozsáhlé rodiny a jeden přítel. 

Cítily jsme se s Mary jako královny. Atmosféra byla slavnostní, přátelská, milá – paní domu s dcerami připravily bohatou tabuli. 

A co přijde po večeři? Samozřejmě – sýrová mísa.

Na stůl donesli různé druhy sýrů a uprostřed nich, na etažéru, velký kulatý sýr holandského typu – veliký jako dort.
Měla jsem tu čest být první, kdo si sýr ukrojí.

Problém byl v tom, že jsem ještě nikdy takový sýr neviděla. V Československu jsme v té době znali tak maximálně tavený trojúhelníček nebo Eidam v igelitu.

A tak jsem podaným nožem začla krájet.  A místo toho, abych sýr ukrojila klasicky jako dort – tedy na trojúhelník, jak se sluší a patří, ukrojila jsem z něj proužek z boku.

Nastalo hrobové ticho.
Víno přestalo téct, rozhovory se přerušily. Všichni se dívali na ten proužek sýru – a na mě.

Byla jsem v tu chvíli jediná, kdo netušil, co přesně se pokazilo.
Po pár vteřinách ticha mi začalo docházet, že jsem ten krásný kulatý sýr nevratně – esteticky, gastronomicky i kulturně – zdevastovala.

Vsadím se, že si tuhle historku ještě dlouho vyprávěli jako příklad toho, co se může stát, když si k sýru pustíte dvě dívky zpoza železné opony...

Zakončím výzvou = podělte se o vaše trapasy,  můzete napsat do poznámky dole nebo mailem. dík

💬 Poznámka: vysvětlené pomocí AI

🧀 Proč se kulatý sýr (např. Hermelín nebo Camembert) krájí na trojúhelníky?

✅ 1. Rovnoměrné porce

• Když máš kulatý sýr a chceš ho rozdělit mezi více lidí, nejpřirozenější způsob je jako pizzu – tedy na výseče (trojúhelníky).

• Všichni dostanou stejný podíl středu i okraje, což je fér.

✅ 2. Zachování tvaru a vrstvy

• U zrajících sýrů (např. Hermelín, Brie...) je kůrka na povrchu a měkký vnitřek uvnitř.

• Když krájíš do trojúhelníků, každý kus má trochu kůrky a trochu středu, což je ideální.

• Kdybys to krájela na plátky "napříč" jako salám, některé části by byly jen kůrka nebo jen vnitřek → a to by byla sýrová nespravedlnost. 😄

✅ 3. Praktické podávání

• Trojúhelníkové kousky se dobře berou do ruky, servírují na tácek nebo jedí s pečivem.

• Vypadají esteticky, což se hodí na sýrové talíře nebo ochutnávky.

✅ 4. Tradiční a kulturní zvyklost

• Kulaté sýry se takhle krájí po staletí, hlavně ve Francii.

• Je to prostě norma, podobně jako že dort taky krájíš na klínky.

🔪 Fun fact:

• U měkkých sýrů s výraznou kůrkou se v lepší společnosti nekrájí jen střed nebo jen okraj – považuje se to za nezdvořilé.

• Takže trojúhelník = sýrově diplomatický tvar.