MLHA PŘEDE MNOU, MLHA ZA MNOU 

Mlha je dobrá

"Vy chcete k nám jet vlakem? To si děláš srandu! Já vím, v Austrálii máte světlo a modrou oblohu, ale pozor – tady na Vysočině mlha patří ke koloritu místa. A je krásná! Autem je to malina.

Když tak budete mít aspoň trochu dobrodružství. Zítra se na vaši návštěvu těším. Podívej, sama teď jedu v mlze, je vidět tak padesát metrů, a jede to úplně v pohodě. To zvládnete levou zadní!"

Končím telefonát se svými australskými kamarády, kteří se každoročně pravidelně vracejí na několik týdnů do svého rodiště na jižní Moravě. Zítra se chystají k nám na návštěvu. Bydlíme na pomezí Moravy a východních Čech. A jelikož dnes v Brně není vidět na krok, mají strach jet autem.

Jedu dál a mám radost. Svět se zahalil do bílé kaše. Občas mě překvapí, jak najednou ze šedobílého mléka vystoupí zlaté listy na břízách. Foťák leží vedle mě na sedadle. Čas od času zastavím, zapnu blinkry a fotím z okna.

Právě přelétají vrány. Jak vědí, kam letí? Letí vůbec někam, nebo si jen tak létají v mlze? Honí se mi hlavou. Filozofuji.

Dnes jedu sama. Celé odpoledne mám jen pro sebe.

Multimediální obrazovka v autě dělá paralelní processing. Multitasking.

Mám zapnutou navigaci (výjimečně!) a jedu dnes do Tišnova nejkratší, mně dosud neznámou cestou. Hudba hraje na plný pecky, světla svítí vzadu vpředu naplno a umělá inteligence mého Hyundai mě neustále upozorňuje:

"Držte volant!"

Při rychlosti dvacet kilometrů v hodině si ale můžu dovolit i trochu víc. Luskám prsty do rytmu hudby. Na Spotify mám puštěné písničky svého mládí – Bee Gees, ABBU a další osvědčené hity.

Mlha je dobrá. Nutí člověka nejen snít, ale zároveň musí na silnici udržovat pozornost. Tak i já jsem v režimu multitasking.  

A zatím mi to jde na jedničku.

Mlha je fakt hustá

Cestu do Olešnice, těch patnáct kilometrů, mohu jet poslepu. Každou zatáčku znám, i když se silnice kroutí jako had.

Pomezí Čech a Moravy má jednu krásnou zvláštnost. Na silnici člověk každou chvíli přejíždí do jiného kraje. Vyrážím z východních Čech, projíždím Vysočinou, Jihomoravským krajem a zase Vysočinou. Pro Holanďany je to trochu nepochopitelné. Jejich rovná země se dá do mapy nakreslit snadno. Ale jak zakreslit krajinu, která se pořád vlní, stoupá a klesá, kde se jeden kraj střídá s druhým?

Já už jsem na to zvyklá. Cestou do Olešnice si krajských cedulí ani nevšímám.

V Olešnici navigace odbočuje. Dnes si vybrala přímou cestu. Vím, že další vesnice je Hodonín, a potom už mám v navigaci plnou důvěru. Jsem dnes TOMTOM-BURGER. Tak totiž Holanďané říkají lidem, kteří slepě poslouchají navigaci a vypnou vlastní mozek.

Já samozřejmě taková nejsem. Jen jí dnes trochu důvěřuji.

Vím, že sjedu ze silnice třetí třídy na čtvrtou, pak na další. To mě vůbec neděsí. Právě hraje můj oblíbený song Nights on Broadway.

V Hodoníně odbočím na další silnici, potom někde v polích zase jinam a budu pokračovat až do Tišnova. Mezi tím je městečko Lomnice. Stačí sledovat směr na Lomnici.

Tak jsem si to naplánovala doma nad mapou. Jak jednoduché! Jsme přece v Evropě, žádná Ruta 40 v Andách. Z Olešnice do Tišnova. To je tak snadné!

Jenže přes zpěv a vrtění do rytmu hudby se musím začít trochu víc soustředit, abych na té silnici vůbec zůstala.

Mlha houstne. Už vidím sotva patnáct metrů. Zpomaluji. Dlouho nepotkávám žádná světla v protisměru.

Navigace hlásí odbočky se zpožděním. Začíná mi to být divné. Jediné, co ještě spolehlivě registruji, jsou cedule s názvy krajů. Jihomoravský kraj, potom zase Vysočina a po několika kilometrech znovu Jihomoravský kraj.

Nejezdím já náhodou pořád dokola?

Nic nevidím 

Jenže hned za tím přichází konec cesty.

Ani online mapy neměly tušení. Silnice je od dnešního dne uzavřená. Šipka mě posílá na silnici páté třídy. Ta už nemá ani číslo. Vypadá to spíš na polňačku.

Stahuji hudbu na minimum. Pevně svírám volant a přes hustou mlhu vidím sotva pár metrů před sebe. Nikde ani živáčka. Pomaličku dojíždím k nějaké vesničce.

A najednou mám štěstí. Vidím pána, který venčí pejska.

Zastavím, zapnu blinkry, aby do mě nevjel nějaký traktor, a ptám se:

"Prosím vás, kde jsem? A jak se dostanu do Tišnova?"

Je to mladý pán. Chvíli přemýšlí a pak mě nasměruje.

"Pojedete do Lomnice. Projedete dvě vesničky, nebojte, cesta tam vede."

Poděkuji a jedu dál.

Navigace na křižovatce hlásí: "Jeďte rovně."

Jenže cesta  se rozděluje doleva a doprava. Rovně stojí velký dům.

Navigace má zpoždění. Odbočím doleva, projíždím dvory a končím v poli. To ovšem pouze tuším, protože nevidím vůbec nic, jen mám pocit, že jedu v bahně.

Navigace konečně procitne:

"Obraťte vůz."

Ježíš a my tři  

Nepanikařím. Jsem přece v Evropě, někde v polích. No a co? Někde na některou stranu musí být dům. To je v pohodě. Tohle není Namibie, kde může být první lidské obydlí až sto kilometrů daleko.

Otáčím vůz a na rozdvojce tentokrát volím druhou odbočku vpravo. Jedu krokem, asi kilometr, když v polích zahlédnu pána se psem. Blikám na něj, znovu zdravím jako starého známého a ptám se, jestli je tahle pravá odbočka opravdu ta pravá.  Jsme teď na světě viditelní vlastně jen my tři: on, já a pes.

"Jdete taky do Lomnice?"

Pán se zasměje. Jste na správné cestě.  Projedete stromovou alejí a ve vesničce se dáte z kopce dolú! Paráda. Poděkuji . Doufám, že vás zase uvidím na příští křižovatce.   (Právě totiž převzal funkci mé navigace.)

Na polňačce se objeví cedule. Už jsme zase v jiném okrese. Tentokrát Blansko. Mám se tím znepokojovat?

Možná by přece jen bylo rozumné zavolat manželovi a oznámit mu, kde se přibližně nacházím. Kdybych se náhodou nevrátila domů. Souřadnice pole samozřejmě neznám. Manžel mě uklidňuje:

"Až uvidíš ceduli Moskva 15 km, tak už víš, že jedeš špatně."

V polích se přede mnou objeví kříž. Ukřižovaný Ježíš je jediná postava v celé té mlhavé krajině. Jinak vůbec nic. Je to krásně surrealistické. Zastavuji a fotím. Tohle si nemohu nechat ujít.

Do Mosky nedojedu 

O pár metrů dál zahlédnu v protisměru světla auta. Stojí. Znovu zastavuji, zapínám blinkry a vystupuji. Chci se řidiče zeptat na cestu, když vtom na mě zpoza auta vykoukne… nahý zadek.

Aha. Tak proto tu auto stojí!

Rychle se vracím do svého vozu a pokračuji dál. Některé záhady není třeba řešit.

Ve druhé vesnici mě čeká další rozdvojka. Vlevo vede cesta podle cedule k rozhledně. Tentokrát  vím, kam odbočit.  Doprava   z kopce. 

Po dalších dvou kilometrech se konečně ozve navigace:

"Za 100 metrů vjeďte na silnici."

Z Lomnice už vede silnice čtvrté kategorie. 

Silnice! Skutečná silnice!  Dokonce zvyšuji rychlost na 50 km v hodině. Bee Gees už zase jedou na plný pecky¨,  "Stayin' Alive".  A já taky! 

Mám radost.

Tišnov se jeví jako velkoměsto. dokonce prosvitne slunce.