El Condor Pasa

13.5.2026  Severozápadní Argentina

Dnes, stejně jako včera a předevčírem, je nádherný teplý podzimní den. Polední slunce ve výšce dva a půl tisíce metrů pálí s neúprosnou silou, obloha je bez jediného mráčku a vzduch má tu zvláštní suchou průzračnost, kterou člověk najde jen vysoko v Andách. Už od rána máme za sebou několik hodin drncání po staré prašné neasfaltované silnici Ruta 40, legendární tepně Argentiny, která se vine podél hřebene velehor od ledové Patagonie až téměř k bolivijské hranici.

Tady, někde kolem kilometru 4400 — měřeno od úplného jihu kontinentu — patří krajina k nejkrásnějším na celé trase. Hnědočervené svahy hor se zvedají do ostrých zubů, hluboká údolí mizí v modravém oparu a mezi kameny občas probleskne zelený pruh vinice nebo několik osamělých kaktusů vysokých jako sloupy.

Paul řídí. Obě ruce pevně svírají volant našeho zaprášeného auta, které už dávno ztratilo původní bilou barvu pod vrstvou jemného andského prachu. Já naviguji, sleduji mapu a občas kontroluji, jestli se před námi cesta nerozdvojuje či v dálce nejede náklaďíák.

Motor monotónně hučí a kolem nás se zvedají oblaka prachu, která vítr okamžitě odnáší do nekonečné pustiny. 

A pak se to stalo.

Něco náhle přeťalo oblohu. Přes přední kapotu se přelil obrovský stín a do rozpáleného vzduchu pronikl ledový závan. Po zádech mi přeběhl mráz.

Nejprve mě napadlo UFO. určitě nás ponásleduje UFO. Bože… dej, ať je to UFO. Čekám na něj celý život. 

Podívám se vzhůru. Nad námi je ale pořád stejně prázdná modrá obloha, bez jediného pohybu, bez jediného mraku. Jen slunce žhne nad andskými štíty a Ruta 40 pokračuje dál do nekonečna.