(psáno po návratu z Kuby,  -    prosinec  2004 )

U nás doma je cestování dokonale organizované. Máme jasně rozdělené role.

Veškerá příprava cesty je na mně: výběr destinace, rezervace letenek, plánování programu, navigace na místě a řešení všech krizových situací. Můj muž má naopak právo veta. A také právo remcat.

Za léta společného cestování jsem vypozorovala, že každá cesta prochází několika vývojovými stádii. Podobně jako motýl nebo lidský život. Jen s tím rozdílem, že v našem případě celý proces začíná jedním jediným slovem.

Ne.

1. Přípravné období – volba cesty

Já jsem ta, která přichází s návrhem.

Kam pojedeme. Kdy pojedeme. Na jak dlouho. Jak se tam dostaneme. Co tam budeme dělat. A kolik nás to bude stát.

Návrh je potřeba předkládat opakovaně a v dostatečných intervalech, aby se vůbec dostal do mužského podvědomí.

První reakce bývá téměř bez výjimky stejná:

"Ne."

Chápete, že mám rozpracovaných několik cest, některé již léta a NE je pořád tam. (Např. Afghanistan, Mozambik) . Když slyším NE již jenom mírně důrazně a v očích mého muže vycítím slabý zájem - Nastává

2. Období přemlouvání

V této době musím přijít k svému muži se sakra dobrými argumenty. 

To znamená, že pro mě nastává čas sebevzdělávání, čtení bedekrů, románů odehrávajicích se v místě plánované cesty, interview lidí, co tu cestu již podnikli nebo tam mají příbuzné, průzkum na internetu. 

Z těchto zpráv udělám výcuc podle filtru - hodí se tyto informace k představě perfektní dovolené pro mého muže?. Zde se nekladou meze taktice a množství odfiltrovaných informací. Na mého muže nemusím chodit s nějakou kulturní či politickou záminkou, proč zrovna tam. Takové ty přízemní věci stačí k ukázání výhod mnou plánované cesty. 

Písek , voda - to je OK.   Biftek je plus,   krásné ženy taky. 

Cesta tam s přestupy (pokud nejsou od naší společnosti KLM & Air France kde můj muž fanaticky sbírá airmiles) není OK. Jak vidíte, velmi jednoduché.

Takže hledám v plánované zemi místa s pískem a ponorem a doufám, že je tam masa dostatek

Pokud vím, že není (jako na Kubě) , tak dělám, až na místě, naivní, divím se, že se nedá všemu věřit nebo říkám, že to mám podložené, že ještě vloni tam bylo masa habaděj. 

Co se týká ženských, tak to je malina, vždyť krása je čistě subjektivní, vždycky se dá říct, že mně se ty ženský líbí, i když jsou vošklivý jak noc a mají křivý nohy.

Pravdivé přiznání mého účelu cíle cesty, jako, že tam třeba budu něco fotit, či něco navštěvovat, nebo, nedej Bože, že tam mám známé, se nedoporučuje v období přemlouvání.

Takové přiznání má vždy za následek litanii mého muže, že On mě hlídat už nebude, až mě zase okradou, či až zase někam spadnu. 

A potom musím potvrdit, že rozumím a souhlasím, že On nebude ten zachránce, že On tentokrát vezme první letadlo domů a nechá mě v té bryndě, protože On už má toho tak akorát dost, aby mně pomáhal se dostat ze situací, do kterých jsem se sama dostala svou nerozvážností, naivitou, nenasytností zážitků, honem za chimérou. 

Taky hned přidá, že zavazadla si budu tahat sama, protože on už nebude mým sluhou v tahání krámů, které musíme my ženský brát s sebou na cesty.  ( Přiznávám, že při poslední cestě do Afriky měl můj jediný kufr necelých  11  kilogramů.)  

Můj muž totiž od života nechce mnoho.   On pán, nechce nic jiného než se potápět, jezdit terénním vozem v pisku a mezi tím jíst maso a koukat na krásný ženský. Jo a pít víno. A to, že mně to nestačí a chci od života víc,  je pro něho veliká zátěž. 

Když to pánovi domácnosti všechno odkývám, tak nastává

3. Období rezervací

Tehdy rezervujeme letenky, hotely, auta a všechno ostatní.

Přesněji řečeno: já dlouhé týdny studuji všechny dostupné zdroje a následně předložím návrh.

Velice si zakládám na nestandardních místech.

Pečlivě vybírám ubytování s duší. Nechci obyčejný hotelový blok z betonu, kam se ženou davy turistů.

Mnohem raději naplánuji noc pod hvězdami v poušti, malý hotel s výhledem na starý hrad, kibuc v Izraeli nebo novou budovu s neobvyklou architekturou.

Jde o genius loci.

Během svého pátrání se pravidelně zamiluji do lokalit, které neleží na hlavních trasách, nevedou k nim pořádné silnice a někdy nejsou ani na mapě.  A pokud mají známé GPS souřadnice, získávají další body navíc.

Říkám tomu plánované dobrodružství.

4. Období těsně před cestou – balení

Já balím vše potřebné k přežití.

A s přibývajícím věkem je toho překvapivě čím dál víc.

Od léků přes náhradní brýle až po moskytiéru.

Můj muž naproti tomu zastává názor, že kromě spodního prádla, dvou košil a GPS nic dalšího nepotřebuje.

Jednou z věcí, bez které se na cestách neobejdu, je možnost domluvit se s místními lidmi.

Pokud míříme do země s jazykem, který neovládáme, vozím s sebou kapesní slovníček. U exotičtějších destinací přibaluji i knížku "Ukaž to", ve které jsou místo slov obrázky vlaku, chleba, záchodu a dalších nezbytností.

Používání této pomůcky bývá zdrojem nečekané zábavy.

Například v některých částech Číny mimo velká města nemělo ukazování na obrázek chleba nebo evropského záchodu žádný efekt. Místní se na nás dívali, jako bychom právě přiletěli z Marsu.

Na Kubu jsem si tedy pro jistotu přibalila španělský slovníček do kapsy.

Ukázalo se, že byl téměř k ničemu.

Na Kubě nám totiž stačila mnohem jednodušší slovní zásoba...

5. Období samotné cesty

Během cesty platí jediné nepsané pravidlo:

Všechny špatné zážitky jsou moje vina.

Ty krásné a nezapomenutelné? Za ty vděčíme mému muži.

Samozřejmě je moje vina, 

• že nám v únoru v Helsinkách ujela loď a další plula do Německa až za tři dny.
• Je moje vina, že nám zrušili let do Amsterdamu.
• Moje vina je i to, že si muž hned druhý den v Malajsii zapomněl jediné slušné boty na verandě jedné rodiny a v celé zemi si pak nemohl koupit nové, protože nikde neměli jeho velikost.

Moje vina je i

• bouřka v poušti.
• že nás unesli v Kašmíru. 
• Mužův průjem.
• Třetí prasklá pneumatika na Sahaře během půl hodiny.
• Zemětřesení.
• Záplavy na Sinaji.
• Vykradené auto ve Španělsku, Finsku i Francii.
• To, že mi kufr omylem odletěl do Austrálie, zatímco my jsme vystoupili v Singapuru.
• To, že si muž v Kašmíru roztrhl čelo o velmi starý  rezavý taxík.  a že já místo přispěchání s první pomocí, jsem omdlela. 

Se stoickým klidem na sebe beru odpovědnost

•  za klíště, které mu v Africe přineslo skvrnitý tyfus.
• Za odřené koleno při šnorchlování se žraloky.
• Za salmonelózu, kterou dostal v ugandských horách ve výšce přes tři tisíce metrů.
• Dokonce i za to, že někde na konci světa musíme nejdřív chytit, zabít a uvařit kuře, než se konečně najíme.

Za ta léta jsem se to naučila.

Jsem už oprýskaná, svěsím hlavu, oči upřené do země (aby neviděl pán tvorstva v očích něco, co mě prozradí) a beru vinu celého světa na sebe. Proč? No protože příští přemlouvání na další cestu bude lehčí, než kdybych se teď vzepřela a zařvala za všechny nespravedlivě nařčené. 

A pokorně na sebe beru vinu za všechny pohromy tohoto světa.

Proč?

Protože vím, že příští období přemlouvání bude mnohem snazší, než kdybych se teď vzbouřila a začala se bránit všem těm nespravedlivým obviněním.

6. Období libování

Po návratu nastává poslední a nejpříjemnější etapa.

Období libování.

"To byla ale parádní cesta."

Kupodivu je to tak vždycky.   Já jsem viděla a zažila všechno, co jsem chtěla.

A můj muž?   Ten byl nakonec také nadmíru spokojen. 

Ani nemukl, když mi poskytoval první pomoc po mém poněkud nepovedeném skoku ze skály v Egyptě. 

Ani když se musel za soumraku vracet padesát kilometrů po skotských cestičkách necestičkách zpátky za kravami na pastvině, protože jsem si tam při fotografování zapomněla stativ.

Ponaučení 

A tak si možná říkáte, že váš partner přece není o nic tvrdohlavější než ten můj.

Že se vám určitě podaří přesvědčit ho k vašemu stylu cestování.   Aby se tam  i on vyžil a všem vykládal, jaká to byla supr cesta. 

přeji vám hodně štěstí.

A hlavně:     s chutí do toho.

Všechny fotografie v tomto blogu jsou moje a jsou chráněny autorským právem © .
Prosím, nepoužívejte je bez mého svolení.