Prolog

Jednoho červnového večera r. 2023 přišel můj muž s tímto nápadem.

"Co kdybych letos znovu rezervoval Pafuri Camp, tentokrát na čtyři noci?"

Pafuri , na severní hranici Jihoafrické republiky u řeky Limpopo, je pro nás srdcovka. Místo, kam se člověk musí vracet.

Plánujeme další cestu na jih Afriky, tentokrát i se synem. Chceme strávit čtrnáct dní na safari v Krugerově národním parku. Ostatně jako skoro každý rok. Letenky už máme koupené, teď skládáme program.

"To by byla nádhera," odpověděla jsem. "Ale čtyři noci? Vždyť to stojí spoustu peněz. Proč zrovna čtyři noci? To nás bude stát pěkný majlant."

"No, hádej.. Proč"

"Protože bez Pafuri nemůžeš žít?"

"Ano, ale Ne."

"Protože tam v prosinci bude jaro a všude pobíhají mláďata antilop?"

"Ne."

"Protože miluješ ty západy slunce, gin s tonikem při západu slunce během game drive? Nebo mlřná rána v buši?"

"Ne."

"Protože se těšíš na to úžasné jídlo? Nebo na slony, kteří chodí kolem stanů?"

Můj muž se jen usmíval a obracel oči v sloup a na všechno odpovídal jen:

"Ne. Hádej dál."

Nakonec jsem to vzdala.

"Tak já nevím."

"Protože v té době budeme slavit 25. výročí svatby."

Ještě že má můj muž tohle datum uložené v hlavě mnohem lépe než já. Dokonce jsem se ho musela zeptat, který den to vlastně byl.

Mám zkrátka štěstí na svého muže číslo tři. Na rozdíl od některých kamarádek, které musejí své manžely na výročí upozorňovat dlouhé týdny – někdy i roky – dopředu a nenápadně zjišťovat, zda letos konečně dostanou ten slíbený diamantový prsten a kam půjdou na slavnostní večeři.

U nás doma to funguje trochu jinak.

Dárky si nedáváme podle kalendáře. Nepotřebujeme čekat na narozeniny ani na Vánoce. Když nás něco napadne, když objevíme zajímavé místo nebo začneme snít o nějakém výjimečném dobrodružství, prostě si ten sen splníme.

Narozeniny jsou u nás spíš záminkou k plánování další cesty v této době.

Mým dárkem pro Paula bývá vymyslet, kam poletíme a jakou dobrodružnou trasu tentokrát projedeme. Ideálně terénním vozem a povede méně známým koutem světa.

Jenže právě tahle podmínka je díky globalizaci, charterovým letům a nekonečnému množství informací na internetu čím dál těžší splnit. Kde jsou ty doby, kdy jsem po přečtení románu Tonyho vd Lee naplánovala trasu zapomenutými končinami Namibie nebo když jsme podle jeho druhého románu  hledali v Botswaně magický ostrov Kubu uprostřed největší solné pánve Afriky. Místo , kde mezi skálami vyrůstají obrovské prastaré baobaby?

Přesto se o to snažím dál.

Najdu trasu, zajistím ubytování a připravím itinerář. Paulovi pak předám jen souřadnice místa, kam bychom měli ten večer dorazit. Zadá je do navigace a vyrážíme.

Je to překvapení pro nás oba.

Pro něj proto, že netuší, co jsem zase vymyslela. A pro mě proto, že jsem při plánování, bezpečně usazená doma v křesle, často mnohem odvážnější než ve chvíli, kdy se moje nápady promění ve skutečnost.

Nejednou se mi stalo, že jsem během cesty litovala své teoretické statečnosti. V pohodlí domova se totiž draci porážejí mnohem snáz než někde uprostřed pustiny, daleko od civilizace.

Přesto pokračuji. Možná i díky magnetce na ledničce s citátem Eleanor Rooseveltové:

"Do every day something that scares you."

Každý den se odvaž udělat něco, čeho se obáváš.

A tak se občas odvážím až příliš.

HRANICE

Hranice a touha je překračovat mě provázejí celý život. Některé byly skutečné, střežené závorami, celníky a pasovou kontrolou. . Jiné existovaly jen v mé hlavě. Překračovala jsem hranice států, kultur i vlastních možností.

Proto ani naše první cesta do Latinské Ameriky nebyla jen o dalších razítkách v pase. Čekaly nás hranice jiného druhu.

Hranice nadmořské výšky, kde si člověk začne uvědomovat, že věk není jen číslo. Hranice  mezi bezpečím domova, kde vznikají ty nejodvážnější plány, a skutečným světem, který je pak prověří.