PROLOG

Jednoho červnového večera r. 2023 přišel můj muž s tímto nápadem.

"Co kdybych letos znovu rezervoval Pafuri Camp **, tentokrát na čtyři noci?"

Pafuri , na severní hranici Jihoafrické republiky u řeky Limpopo, je pro nás srdcovka. Místo, kam se člověk musí vracet.

Plánujeme další cestu na jih Afriky, tentokrát i se synem. Chceme strávit čtrnáct dní na safari v Krugerově národním parku. Ostatně jako skoro každý rok. Letenky už máme koupené, teď skládáme program.

"To by byla nádhera," odpověděla jsem. "Ale čtyři noci? Vždyť to stojí spoustu peněz. Proč zrovna čtyři noci? To nás bude stát pěkný majlant."

"No, hádej.. Proč"

"Protože bez Pafuri nemůžeš žít?"

"Ano, ale Ne."

"Protože tam v prosinci bude jaro a všude pobíhají mláďata antilop?"

"Ne."

"Protože miluješ  gin s tonikem při západu slunce během game drive?    Nebo mlžná rána nad řekou ?"   

"Ne."  "Ne."

"Protože se těšíš na to úžasné jídlo ? Nebo na slony, kteří chodí kolem stanů k řece pít?"

Můj muž se jen usmíval a obracel oči v sloup při každé odpovědi a na všechno odpovídal jen:

"Ne. Hádej dál."

Nakonec jsem to vzdala.  "Tak já nevím."

"Protože v té době budeme slavit 25. výročí svatby."

Ještě že má můj muž tohle datum uložené v hlavě mnohem lépe než já. Dokonce jsem se ho musela zeptat, který den to vlastně je.

Mám zkrátka štěstí na svého muže číslo tři. Na rozdíl od některých  známých, které musejí své manžele na výročí upozorňovat dlouhé týdny – někdy i roky – dopředu a nenápadně zjišťovat, zda letos konečně dostanou ten slíbený diamantový prsten a kam půjdou na slavnostní večeři, já můžu klidně spát.  Oslava bude. Večeře s  šampaňským bude.  Místo prstenu romantika v pralese. 

DÁREČKY

U nás doma to funguje trochu jinak.

Dárky si nedáváme podle kalendáře. Nepotřebujeme čekat na narozeniny ani na Vánoce. Když nás něco napadne, když objevíme zajímavé místo nebo začneme snít o nějakém výjimečném dobrodružství, prostě si ten sen splníme.

Narozeniny jsou u nás spíš záminkou k plánování další cesty v této době.

Mým dárkem pro Paula bývá vymyslet, kam poletíme a jakou dobrodružnou trasu tentokrát projedeme. Ideálně terénním vozem a povede méně známým koutem světa.

Jenže právě vymyslet cestu do kouta světa, který ještě nepohltil masový turismus, je v době globalizace, charterových letů a internetu rok od roku těžší. 

Kde jsou ty doby, kdy mi k naplánování cesty stačilo přečíst si román Tona van der Lee a vydat se do odlehlých, neturistických koutů Namibie?   

Nezapomenutelná byla i cesta inspirovaná jeho románem Solitaire o sureálním místě uprostřed bílé prázdnoty.   V Botswaně jsme hledali magický ostrov Kubu uprostřed nekonečné bílé pláně Makgadikgadských solných pánví, největšího solného komplexu v Africe.  Místo, kde se mezi skalami zvedají  ticíc let staré  baobaby usazené do bílé nicoty.  

Přesto se o  plánování  takové cesty  snažím dál.

Najdu trasu, zajistím ubytování a připravím itinerář.  Paul koupí letenky a  rezervuje pronájm  terénníího vozu  na letišti.  Já mu předám pouze  souřadnice místa, kam bychom měli ten večer dorazit. Zadá je do navigace a vyrážíme.

Je to překvapení pro nás oba.

Pro něj proto, že netuší, co jsem zase vymyslela. A pro mě proto, že jsem při plánování, bezpečně usazená doma v křesle, často mnohem odvážnější než ve chvíli, kdy se moje nápady promění ve skutečnost.

Nejednou se mi stalo, že jsem během cesty litovala své teoretické statečnosti. V pohodlí domova se totiž draci porážejí mnohem snáz než někde uprostřed pustiny, daleko od civilizace.

Přesto pokračuji. Možná i díky magnetce na ledničce s citátem Eleanor Rooseveltové:

"Do every day something that scares you."

Každý den se odvaž udělat něco, čeho se obáváš.

Naštěstí nemám nouzi o výběr. Věcí, kterých se obávám, je víc než dost.   

S věkem dokonce přibývají

NOVÉ  HORIZONTY 

« Ce n'est inscrit sur aucune carte ; les vrais endroits ne le sont jamais »

Herman Melville   (Na žádné mapě je nenajdete. ; ta opravdová místa na mapách nikdy nejsou)

Květen 2026  , ( 2  roky později )

Jedeme pustou a divokou krajinou. Paul řídí.

Zvednu oči k nebi. Tyhle drobné bělostné, lehce nafouknuté obláčky na blankytně modré obloze miluji.

Auto sebou prudce škubne.

A tyhle obří výmoly naopak nesnáším.

Kudy to vlastně letos jedeme, ptáte se?

Určitě to není Bali. Na Bali není taková pustá krajina.

Nejsou to ani Emiráty. Tam by člověk takové výmoly hledal marně.

Afrika to taky není, za celý týden jsme neviděli  ani jednoho slona. 

Není to ani Nizozemsko.  Tam na obloze většinou neplují tyhle malé načechrané obláčky. A slovo pustota? To se k Nizozemí vůbec nehodí.

Jinak by to ale mohlo být téměř kdekoliv na světě.  

Jenže není.  

Poprvé v životě jedeme Argentinou. 

Naplánovala jsem novou cestu. A rovnou do nádherných, ale náročných And. 

HRANICE

Když o tom přemýšlím, hranice mě provázejí celý život. Překračovat je jsem začala dávno předtím, než jsme začali cestovat. Některé byly skutečné, se závorami, celníky a razítky v pase.  Jiné existovaly jen v mé hlavě.   

Paul výšku snáší bez problémů. Já ne.

Pohled dolů do srázu z úzké silnice, která se v nekonečných serpentinách  vyšplhala  až do výšky 4300 metrů, ve mně nevyvolává zrovna pocit štěstí. K tomu si připočtěte moji bujnou fantazii, která mě spolehlivě přesvědčuje, že každé bušení srdce je začínající arytmie a každá zatáčka potenciální problém.

S každým metrem navíc začínám přemýšlet, jestli jsem  při plánování nebyla zase příliš odvážná.  Na jazyku už mám větu:

"Prosím tě, při nejbližší příležitosti to otoč. Vrátíme se. Prostě to nedám."

Jenže zároveň přesně vím, co by Paul odpověděl.

"No way. Chtěla jsi to. Tak to nevzdáme. Jedeme dál."

V Africe se bojím deště, záplav, bahna,  uzavřených cest,  komárů, otravy  nebo kriminality.

Tady, v Andách, mám úplně jiný seznam. Úzké horské silnice. Srázy. Cesty, které nejsou ani na mapě, ani v nejnovější navigaci.  Náklaďáky v protisměru.  Neznalost poměrů a jazyka.  Nedorozumění.  

Přesto jedeme dál. A já netrpělivě vyhlížím okamžik, kdy přejedeme průsmyk a silnice se konečně začne svažovat dolů. Tam někde uprostřed svahu leží moje oblíbená  Argentinská hranice.

Hranice, kde končí lamy a začínají kaktusy. 

Vysvětlivky

* moje matematická duše vytvořila Diskrétní aproximaci cesty k nebesům

Výškový graf  cesty :  Y osa nadmořská výška,  osa X čas  . jednotky ve dnech

**   Pro zvědavé, zde link na  PAFURI CAMP website