S PŘÍZRAKY mám vlastní zkušenosti

ANDĚLÉ 

17. 3. 1971, Brno, náš bytový dům

Slavim osmnácté narozeniny. Rodiče mi nechali volné pole působnosti a odjeli. Pozvala jsem kamarády y gymplu, popíjeli jsme, Zkrátka – večírek byl v plném proudu.

Kolem půlnoci, právě v tom nejlepším, když nás kluci  z legrace máchali ve vaně a otiskovali mokrá těla na zeď, zazvonil zvonek.

Šla jsem dolů otevřít domovní dveře. Na chodníku stál stařeček, kterého jsem znala  od vidění, Bydlel někde v okolí, ale nikdy předtím jsme spolu nemluvili.

V ruce držel knihu od Anatola France Vzpoura andělů.

Podíval se na mě a řekl: "Brzy nastane moje chvíle a já tuhle knihu chci někomu dát."

Než jsem stačila cokoliv říct, otočil se a odešel.

Zůstala jsem stát ve dveřích, zmatená, s knihou v ruce.

Několik dní mi to nedalo. Chtěla jsem mu knihu vrátit nebo mu alespoň poděkovat. Zeptala jsem se sousedů. Jejich reakce mě zarazila. Řekli mi, že ten muž před pár dny zemřel. 

Dodnes nevím, co se tehdy stalo.

Byl to skutečný člověk, který mi v posledních hodinách svého života přišel něco předat? Byla to zvláštní shoda okolností? Nebo okamžik, kdy se realita na krátkou chvíli zachovala jinak, než jsme zvyklí?

Jedno vím jistě: knihu jsem držela v ruce. Nebyla to vzpomínka ze snu. Byla skutečná – stará, mnohokrát čtená kniha, která po tom setkání zůstala u mě.

Možná existují okamžiky, kdy se hranice mezi tím, co považujeme za možné a nemožné, zvláštně rozostří. Moderní fyzika nám ostatně ukazuje, že vesmír není tak jednoduchý a pevný, jak jsme si dlouho mysleli. Naše realita je mnohem podivnější, než dokážeme běžně vnímat.  Neznamená to, že věda vysvětluje duchy nebo přízraky. Ale možná nám připomíná jednu důležitou věc: ještě zdaleka nerozumíme všemu.

O 12  let později, po mé emigraci do Nizozemska, jsem zažila další sérii událostí, které dodnes vnímám jako ve snu.

Londýn – město přízraků, náhod a zvláštních setkání

ČARODĚJ 

1981  první cesta za hranice mé nové domoviny rovnou do Velké Británie. 

Oxford street, centrum Londýna. Konec víkendové cesty. S kamarádkou popíjíme kávu v bistru u zastávky autobusu do Amsterdamu. Všechny své důležité věci – čerstvý nizozemský pas, peníze i autobusové lístky – jsem měla v jediné větší příruční tašce.  Autobus přijel. 

Zvedla jsem se, že vezmu kabelu…Jenže ta byla pryč.  Někdo mi ji ukradl.  V jediném okamžiku se všechno změnilo.

V panice jsem řekla kamarádce:  "Jeď sama. Já to musím vyřešit."

Nabízela mi peníze, ale odmítla jsem. Než jsem si stačila uvědomit, co vlastně dělám, autobus odjel i s ní.

Zůstala jsem sama v předvánočním Londýně.  Bez dokladů. Bez možnosti vrátit se domů. Bez oblečení. Měla jsem jen to, co jsem měla na sobě. Naštěstí dlouhý teplý kabát. V kapse ani penny. 

Následující dny byly těžké. Téměř dva týdny trvalo ověření mé totožnosti a vystavení náhradního pasu. Přes den jsem se snažila přežít chladné londýnské počasí. Chodila jsem do muzeí, knihoven a hlavně do knihkupectví.

A právě tam jsem objevila svět, o kterém se mi v komunistickém Československu ani nesnilo. Byla jsem bez prostředků, ale poprvé v životě úplně svobodná.

Jedno odpoledne jsem stála úplně vzadu v zapadlém koutě knihkupectví. Venku už se nad Londýnem stmívalo. V ruce jsem držela knihu o čarodějnictví a byla jsem do ní úplně ponořená.

A pak jsem ucítila pohled.

Ten zvláštní, intenzivní pocit, kdy víte, že se na vás někdo dívá, ještě než se otočíte.

Ohlédla jsem se.  V tmavém koutě za mnou stál muž a pozoroval mě.

A bylo na něm něco neuvěřitelného.

Vypadal, jako by právě vystoupil ze stránek knihy, kterou jsem držela v ruce. Dlouhé vlasy, klobouk, zvláštní výraz, celá jeho energie odpovídala tématu, do kterého jsem byla právě ponořená.

V tu chvíli jsem měla pocit, že přede mnou stojí skutečný čaroděj.

Samozřejmě to mohl být jen podivný muž v knihkupectví. Náhoda.

Ale v mém tehdejším stavu – sama v cizí zemi, bez jistoty, bez peněz, s hlavou otevřenou novému světu – to působilo téměř magicky.

Knihu jsem zavřela a rychle odešla do chladných londýnských ulic.

Tenkrát jsem ještě netušila, že to nebylo poslední zvláštní setkání během mé londýnské zkoušky.

KNIHA  do třetice 

V dalších dnech mě čekala další podivná setkání – lidé, kteří mi nabídli pomoc, ale zároveň mě chtěli vtáhnout do svého světa. 

Byla jsem mladá emigrantka z komunistického bloku, fascinovaná vším novým, hladová po vědění a zároveň velmi zranitelná. Bez peněz a domova. 

Oslovili mně na ulici.  pár vlídných mladíků. (tolik jsem tehdy  v chladném a lhostejném Londýně toužila potkat milé lidi.)   Nabrousili moji zvědavost, dali mě vyplnit osobnostní test. Potom mi věnovali knihu Dianetika: Moderní věda o duševním zdraví  a byli neobyčejně laskaví.  Byli to členové Scientologiké církve.

Naštěstí se ve mně ozval varovný hlas. Dnes už vím, že právě lidé v podobné situaci – otevření, zvědaví, ale zároveň osamělí a hledající oporu – mohou být snadným cílem pro různé skupiny.  V extrémních životních situacích se totiž svět někdy začne jevit jinak. Náhody získávají hlubší význam. Lidé, které potkáme, vypadají jako postavy z příběhu. 

NOC

kdy se realita zúžila na několik metrů čtverečních

Moje tehdejší existence v Londýně připomínala plavbu v mlze.

Bydlela jsem u známých, ale po několika dnech mě posílali dál – někdy k lidem, které jsem vůbec neznala. Byla jsem jako balík předávaný z adresy na adresu. Ti cizí lidé mě brali s sebou na své aktivity, jako bych byla jejich stínem.

Jednoho dne mě jeden z těchto neznámých průvodců vzal na večírek.

Konala se velká rozlučková párty v luxusní vile na okraji Londýna. Hostitel byl mladý bohatý muž, který měl druhý den odletět na několik měsíců do Ameriky. Dům měl po odjezdu zůstat prázdný a uzamčený.

Uprostřed noci jsem si odskočila na toaletu ve druhém patře.  Byla to malá místnost bez oken.

Když jsem chtěla odejít, stiskla jsem kliku.

Ozvalo se tiché křupnutí.

Klika se ulomila.  Zůstala mi v ruce.

Dveře se ani nepohnuly.

V první chvíli jsem nechápala, co se stalo. Pak mě zalila vlna strachu.  Stála jsem sama v malé místnosti bez oken, v cizím domě, mezi lidmi, kteří mě téměř neznali. 

A tehdy mi hlavou proběhl naprosto děsivý scénář: Ráno všichni odejdou. Nikdo si nevšimne, že nejsem mezi nimi. Majitel zamkne dům a odletí do Ameriky. A já zůstanu zavřená uvnitř.  A nikdo nebude vědět, kde jsem.

Dnes už si přesně nepamatuji, jak jsem se z té koupelny dostala. Možná někdo prošel kolem. Možná jsem zámek nějak otevřela. Možná mi jen pomohla náhoda. 

Ale ten okamžik se mi vryl do paměti navždy.   Neexistoval Londýn. Neexistovala budoucnost. Neexistoval můj nový život v Evropě.