NA  HRANICI  REALITY

Brno. 17. 3. 1971 blíží se půlnoc.

Slavim osmnácté narozeniny, první den dospělosti.  Na oslavu jsem domů pozvala spolužáky z gymnázia. Rodiče mi nechali volné pole působnosti a odjeli.  Večírek byl v plném proudu.

V tom nejlepším (kluci nás, holky, právě jednu po druhé máchali ve vaně a otiskovali mokrá těla na zeď), zazvonil zvonek.

Sešla jsem mokrá otevřít domovní dveře.  Na chodníku stál ve tmě stařeček, znala jsem ho pouze od vidění, Bydlel někde v okolí.

V ruce držel starou knihu. 

Podíval se na mě a řekl: "Brzy nastane moje chvíle a já tuhle knihu chci někomu dát."

Byla to Vzpoura andělů od Anatola France. 

Než jsem stačila cokoliv říct, otočil se a odešel.    Zůstala jsem stát ve dveřích, zmatená, s knihou v ruce.

Za pár dní jsem se sousedů ptala, kde bydlel.  Chtěla jsem mu alespoň poděkovat. Řekli mi, že před pár dny zemřel. 

Nevím, co se tehdy stalo.  Bylo to znamení ?  Nebo zvláštní shoda okolností?  

Nebyl to sen. Kniha byla skutečná – stará, mnohokrát čtená. Dodnes ji mám doma.

      *****

O 12  let později, po mé emigraci do Nizozemí, jsem zažila další sérii událostí, které, posuďte sami, jsou jako z fantastického románu.

Londýn – mezi náhodou a osudem

1982. První cesta za hranice mé nové domoviny – rovnou do Velké Británie.

Oxford Street. Centrum Londýna. Pátek večer. Předvánoční čas.

Konec  pětidenní  návštěvy. S kamarádkou sedíme v malém bistru u zastávky autobusu do Amsterdamu a popíjíme kávu.

Všechny své důležité věci – čerstvý nizozemský pas, peníze i autobusové lístky – mám v jediné větší příruční tašce u nohou.

Autobus přijíždí. Zvedám se pro tašku… Jenže ta je pryč.

Někdo mi ji ukradl. V jediném okamžiku se všechno změnilo.

V panice říkám kamarádce: "Jeď sama. Já to musím vyřešit."

Nabízí mi peníze, ale odmítám. Než si stačím uvědomit, co vlastně dělám,  autobus odjíždí.

Zůstávám sama v upršeném, šedém Londýně. Bez dokladů. Bez peněz. Bez možnosti vrátit se domů.  Na sobě jen dlouhý teplý kabát. 

V kapse ani penny.

ČARODĚJ 

Následující dny byly těžké. Téměř dva týdny trvalo ověření mé totožnosti a vystavení náhradního pasu. Přes den jsem se snažila přežít chladné londýnské počasí. Chodila jsem do muzeí, knihoven a hlavně do knihkupectví.

A právě tam jsem objevila svět, o kterém se mi v komunistickém Československu ani nesnilo.  

Jedno odpoledne jsem stála úplně vzadu v zapadlém koutě knihkupectví. Venku se už nad Londýnem stmívalo. V ruce knihu o čarodějnictví. Byla jsem do ní úplně ponořená. 

Znáte ten zvláštní, intenzivní pocit, kdy víte, že se na vás někdo dívá, ještě než se otočíte? 

Ohlédla jsem se.  V tmavém koutě těsně za mnou stál muž a nehnutě mě pozoroval. Vypadal, jako by právě vystoupil ze stránek knihy, kterou jsem držela v ruce.  Dlouhé vlasy, klobouk, soustředěný pohled,  Na okamžik jsem uvěřila, že přede mnou stojí skutečný čaroděj.

V mém tehdejším stavu – sama v cizí zemi, bez jistoty, bez peněz, v pošmourném anonymním městě –  působil tento přízrak z knihy najednou děsivě skutečně.

Knihu jsem zavřela a rychle odešla. 

KNIHA   

na potřetí 

NOC

kdy jsem mohla zmizet 

 Moje tehdejší existence v Londýně připomínala plavbu v mlze.

Bydlela jsem u známých, ti mě po několika dnech posílali dál – k lidem, které jsem vůbec neznala. Putovala jsem jako balík od adresy k adrese.  Každý mě automaticky bral po práci s sebou na své aktivity.

Jednoho dne jsem se tak ocitla na rozlučkové párty v luxusní vile na okraji Londýna. Hostitel byl mladý bohatý muž, který měl druhý den odletět na několik měsíců do Ameriky. Dům měl po odjezdu zůstat prázdný a uzamčený.

Ke konci večírku jsem si odskočila na toaletu ve druhém patře. Byla to malá koupelna s mini okénkem.

Při odchodu mi v ruce zůstala  klika. Dveře se nedaly otevřít. 

Panika. Zůstala jsem uvězněná v cizím domě, bez možnosti dostat se ven. .  O patro níž se poslední hosté loučili, party končila.

Hlavou mi proběhl děsivý scénář:  Za chvíli všichni hosté odejdou. Nikdo si nevšimne, že nejsem mezi nimi. Nikdo mě nebude postrádat. Majitel ráno zamkne dům a odletí do Ameriky. 

Dnes už si nepamatuji, jak jsem se z té koupelny dostala. Jako by ten okamžik zmizel v mlze. Možná mě zachránil další přízrak z těch začarovaných londýnských dnů.  

Poznámky 

Přízrak  

1. Klasická definice

• Přízrak (strašidlo, zjevení, fantom): Nehmotná, iluzorní nebo nadpřirozená bytost. Často jde o vizuální projev něčeho, co již neexistuje (např. duch zemřelého), nebo co existuje pouze v lidské představivosti.

2. Přenesená (psychologická a filozofická) definice

• Přízrak jako klam smyslů: Obraz či pocit, který vnímáme jako reálný, ačkoliv je produktem naší unavené, osamělé nebo zranitelné mysli (např. v extrémních životních situacích).

• Přízrak minulosti / budoucnosti: Neodbytná myšlenka, vina, strach nebo iluze (např. iluze determinismu), která nás pronásleduje a zkresluje to, jak vidíme přítomnost.

Scientologická církev

Zamyšlení 

Možná existují okamžiky, kdy si uvědomujeme, jak omezené je naše běžné vnímání reality.

Moderní fyzika, zejména kvantová teorie, ukázala, že svět na základní úrovni nefunguje tak jednoduše a předvídatelně, jak si klasická fyzika dlouho představovala. Pojmy jako pravděpodobnost, role pozorovatele  nebo kvantové stavy  (jako např.  Kvantové provázání  *) nám připomínají, že naše intuice nemusí vždy odpovídat skutečné podstatě vesmíru.

To samozřejmě neznamená, že věda vysvětluje duchy nebo přízraky. Ale ukazuje nám jednu důležitou věc: naše poznání reality má stále své hranice a vesmír je mnohem komplexnější, než jak ho dokážeme vnímat každodenní zkušeností.

* Kvantové provázání  (quantum entanglement) je  jev, při němž dvě nebo více částic zůstávají vzájemně propojené tak, že měření jedné okamžitě určuje stav druhé, i když jsou od sebe velmi daleko. 

Máte podobné zkušenosti?  Napište mi, ráda si přečtu vaše příběhy.  

Disclaimer:  Všechny fotografie v tomto blogu jsou moje a jsou chráněny autorským právem © .
Prosím, nepoužívejte je bez mého svolení.