Salta La Linda

9.5.2026  Pozdrav z centra Jižni Ameriky. Z severozápadu Argentiny , z hor And

Asi jste si ŕikali, proc se ta Jana tolik dní odmlčela, snad nám tam neumřela.

S andským hantavirem jsme do kontaktu nepřišli. (Žádná lama na mě zatím neplivla.) Lidem se raději vyhýbám.

Moje srdce nepuklo ani ve výšce 4179 m n. m. při přejezdu průsmyku "la Cuesta de Lipan " ani při hrátkách na solném jezeře Salinas Grande ve 3500 metrech n.m.

Díky nabitému programu v horách (který jsem geniálně teoreticky vymyslela od obrazovky počítače u nás v Jedlové), únavě z nadmořské výšky a večerům u vínečka Malbecu se ozývám až teď.

Když jsme před třemi dny přiletěli z Buenos Aires sem, do hor na severozápadě Argentiny, okamžitě mi proběhlo hlavou:

"Ano. Tohle je ono. Kvůli takovým místům na světě jsem ještě ochotná opustit domácí pohodu, pohodlí a vylézt ze své komfortní zóny."

Tentokrát se mi přitom zpočátku skoro nikam nechtělo. Buenos Aires je pro mne zatím neuchopitelné, příliš rozlehlé a neznámé město, takže jsem byla docela rozladěná do chvíle, kdy naše letadlo z BA začalo klesat k letišti města Salta v podhůří And — provincie Salta, španělsky "SALTA LA LINDA". Salta, ta krásná.

Už z letadla byly vidět zelené kopce, hory, a za nimi vysoké Andy, zvedající se k obzoru, do poloviny výšky ještě zalesněné. Takové hory jdem ještě nikdy neviděla.

Na letišti jsme si vyzvedli auto a jeli pouze 7 km do prvniho ubytování. Aklimatizovali jsme se v nádherné staré Fince (farmě) proměněné v malý boutique hotel.

Podzimní slunce v romantické zahradě, po ránu výhled na čerstvě napadlý sníh na vrcholcích vysokých hor.

Obsluhu hotelu s 5 pokoji, obývací místností s krbem ústící do jídelny tvořilo asi 5 až 7 žen včetně šéfkuchařky a 3 muži. Všechny ženy, kromě recepční, si byly podobné jako vejce vejci. Byly to místní indiánky středního věku, menší a podsadité postavy. Přiznávám, že jsem je od sebe vůbec nerozeznala.

(V Andách stále žije mnoho původních obyvatel. V této oblasti vedle mestiků (míšenců) potkáte hlavně indiány s kořeny sahajícími až k Inkům.)

Po dvou dnech aklimatizace v nadmořské výšce 1300 metrů jsme se vydali na sever, do kraje proslulého barevnými horami.

Nejprve nás čekalo 65 kilometrů jízdy po úzké horské silnici vedoucí džunglí. Museli jsme přejet hory obklopující údolí Salty. Těch 65 kilometrů ovšem trvalo několik hodin. Silnice se neustále kroutila, každých dvacet metrů ostrá zatáčka, dopředu nebylo kvůli hustému porostu vidět vůbec nic. Dole sráz. Šířka vozovky maximálně čtyři metry a dvě auta prostě neměla kde vyhnout.

Pokračování zítra

Zdravím